Mezi 11.8. a 15.8. proběhl VýČech – vandr po České Kanadě. Navštívili jsme při něm zajímavé skalní útvary, zábavní parky, mnoho rybníků, dvě zříceniny a pár vrcholů, mezi nimi třeba Javořici, nejvyšší vrchol Vysočiny. Ale víc už nebudu prozrazovat, více či méně skryté to totiž najdete v následujícím článku. Ten je celý inspirován jazykem českých, slovenských, ruských i rumunských pohádek, jichž jsme po cestě přečetli desítky. Jménem všech účastníků a autorů textu tímto přeji příjemné počtení.
Mjan
Bylo nebylo, ale někdy to být muselo, jinak bychom o tom nemohli vyprávět. Stalo se to za těch časů, kdy rostly na topolu hrušky a na vrbě fialky, medvědi se tahali za copy a vlci se objímali s beránky. Moucha psala u dveří, jenom lhář mi nevěří.
Žili, byli jedni kamarádi a ti rádi putovali. A že to byli zkušení borci, že jim nebylo v celém širém světě rovno, sbalili své šestnáctikilové tlumoky a vydali se do světa na zkušenou. Matky je na kolenou prosily, aby nikam nechodili a doma zůstali, ale oni jen vrtěli hlavou a odvětili: “I ne, matičky. Vezmeme své palaše, metličky na medomáslo, plácačku na mouchy a vodní pistolku a zvíme, co v České Kanadě nového.”
Vyšedše z Jindřichova Hradce, narazili na první překážku. V kulidromu v Horní Pěně musili kuličku skrz dráhu do žlábku dopraviti a točitou spirálu a lítý jeřáb při tom přemoci. V rybníku Dřevo zas plavaly mrtvé ryby a bylo jich tam nekonečně mnoho. I vzpomněli si na udatného Mikeše a rybám utrhli vousy i s bradou.
Když Slunečník zajel se svým vozem až za koruny stromů, vzali poutníci 40×40 zrnek krupice, 4 žejdlíky mléka od krávy Zlatodojky a na megalitickém stole v kotlíčku Mnohotvarníčku strašnou nakládačku kaše navařili.
Vyspavše se do růžova, usmyslili si přemoct ďábla. Nikoho se totiž nezalekli, jenom Davida Nejnovějšího se báli. I vykročili pravou nohou a když k polednímu sochu Járy Cimrmana po zadek v zemi zabořeného spatřili, napadlo je, jak ďábla překonat.
Nejprve ďáblovi ujedli chléb, pak Tomáš posilnil se húbkami a šošovicou, udělal 3 kotrmelce, proměnil se ve psa a změnil hromadu chleba v kamení, aby ďábel neměl co jíst. Pojeda 20×20 gramů čerstvého pstruha a osvěže se v rybníce, vyrazil Tomáš dábla přemoci.
Když dorazil do jeho panstvi povídá: “Ďáble, vylez, teď ti udělám konec.” Tu se s ďáblem pustili do křížku, Tomáš však měl navrch a zarazil ďábla do země, že mu jen zadnice koukala. Pak už ďábla čekal stejný osud jako hromadu chleba. Zkamenělá zadnice teď název Ďáblova prdel nese.
Po tomto vítězství poutníci zabloudili ve velkém bludišti. Jiří vystřelil vodní pistolkou třikráte do vzduchu a v tu ránu zde stály dva tucty rugbistických tovaryšů, kteří pověděli: “Cesta vede tímto úzkým tunelem. Tak se zachráníte.” Pak odešli hrát kleško. I usebrali se poutníci jinačí cestu hledati, poněvadž věděli, jak to v pohádkách s rugbistickými tovaryši a jejich radami bývá.
Té noci takové teplo bylo, že se ani palašem přikrývat nemuseli, a tak vzpomněli kamarádi svého přítele Olafa Severského a posnídali jeho oblíbenou krmi – tortilly s arašídovým máslem a marmeládou. Zrádná cesta je pak donutila rozdělit se. Než se rozešli, vyměnili si šátky a řekli si: „Budou-li šátky potrhané na okrajích, budeme mít naději, že se spolu ještě setkáme. Ale roztrhnou-li se uprostřed, znamená to, že jeden z nás zahynul.“
Zatímco pravší skupina bažiny zdolávala a srnky divoké krotila, levší skupině osud do cesty kouzelnou drožku zavál. Drožka se řítila lesem, když tu Zuzana zvedla plácačku na mouchy a drožku udatně zastavila. Drožka je dovezla až ke dvěma evangelickým kostelům ve Velké Lhotě, kde se obě dvě družiny opět shledaly a s kouzelnou babičkou kostely prošmejdily.
Čtvrtého dne šli a šli až došli do muzea kamenictví v Mrákotíně a že je nohy bolely, svlažili je v rybníce Mrzatci. Později navštívili ještě lom a jak už to tak v pohádkách bývá, dropli to do vody. Byvše osvěženi, vyrazili jen s palašem dobýt nejvyšší vrchol šírého okolí, strmější než devatero skal, srázů a horských řek.
Po tolika chrabrých činech poutníkům již sil moc nezbývalo. Naštěstí Lucie šťávu z cizrny kouzelnou metličkou v čokomlíčko proměnila. To s indickým langošem popili a pak silnější tisíce obrů byli.
I vstali posledního dne, promazali údy medomáslem a pějíce vyrazili dobýt věž hradu Rotštejna. Martin schna pověděl jim příběh o hrdinech Květoni Smělém a Petru Zrnku a Veronika hrdiny před posledním tažením zdokumentovala.
Dobyli pokladnu hradu, pak i věž a šli navštívit svého dobrého známého, který žil na nádraží v Hodicích. Pak nastoupili do vlaku a umřeli vedrem ukrutným. A já, Matýsek, jsem v Golčově Jeníkově vystoupil, na koně sedl a rychle jel, abych vám tohle pověděl.