V neděli 7. 7. 2024 jsme vyrazili v 6 hodin z Prahy. Ještě jsme stáli na hlavním nádraží a vlak již nabral 30 minut zpoždění.
Náhradní varianta
Vypadalo to bledě a tak jsme zavolali našemu dopravnímu expertovi a kamarádovi, Martinu Janatovi. Martine, děkujeme! Martin nás ujistil, že navazující spoj opravdu nestihneme a pomohl nám najít náhradní variantu. Díky těmto nemilým hříčkám osudu jsme poznali krásy Ždírce nad Doubravou a Polničky u Mostku. Po dlouhé a namáhavé cestě nás pan řidič probudil ve Svratce, naší počáteční destinaci. Pak jsme konečně vyrazili na naše putování.
Klokanova oběť
Vedoucí výpravy Klokan nám připravil zábavnou trasu s krásnými vyhlídkovými kameny. První z kamenů Pivnice, nám perfektně posloužil k snězení prvních tuňákových konzerv. Druhý, ještě vyšší a krásnější vyhlídkový kámen (Milovské perníčky) byl první zhoubou Klokana, který při zdolávání skalního útvaru narazil na nepříjemnost v podobě vosího hnízda. Když nás pobodaný Klokan vedl k další zastávce (Čtyřpaličnaté skály), mimo krásné výhledy nám okolní příroda nabídla i lahodné maliny. Štěstí však Klokanovi znovu zmizlo z očí, když po dvoukilometrové cestě z kopce Krutá Krůta zjistila, že její fotoaparát zůstal pod Čtyřpaličnatým útvarem. Jako správný vůdce skupiny se pobodaný Klokan odhodlal k heroickému výkonu a vyběhl kopec. Během běhu Klokana Krůta zjistila, že její zařízení bylo celou dobu v jejím batohu a gigantický a bolestivý puchýř, který si Klokan svou obětí způsobil, byl naprosto zbytečný. Pak pršet počalo.
Vlkova večeře
Nahodili jsme pršipláště a vyrazili jsme směrem k finální destinaci dne – nejvyššímu a nejkrásnějšímu kamene Žďárských vrchů: Devět skal. Při cestě jsme hledali azyl před nepřátelskými podmínkami, jelikož průtrž byla neúprosná stejně jako skauti, kteří nás nechali napospas meteorologickým podmínkám a nepustili nás ani na verandu jejich chalupy. Už jsme ztráceli naději na noc v suchu a s plným břichem, naštěstí jsou ještě na světě dobří lidé, kteří nepatří ke skautským oddílům a i přesto mají výborné přezdívky. Jedním z nich je přátelský Vlk, který nám zanechal celý altán a nabídl zlato v podobě Fenistilu a tataráku. Děkujeme, Vlku! Po famózní večeři a v úplném suchu jsme zalezli do suchých hajan. Noc byla suchá. Ráno nás probudil odcházející Vlk. Ukápla slzička. Mokrá.
Mouchy a maminky
Za příznivějších podmínek jsme si ráno šli pořádně užít 9 nejvyšších a nejkrásnějších kamenů. Klokanovy napuchlé nohy nás vedly na obědovou pauzu, která se konala na vrchu Lisovské skály. Další kámen: Malinská skála, byl cool ale byly tam mouchy. Každopádně jsme z vršku mohli vidět již dlouho očekávaný Milovský rybník. Netrvalo dlouho a už jsme se ráchali v místní divně teplé a mokré vodě. Místní stánek nám nabídnul vše, po čem jsme toužili a po čem nám může být v teplém počasí nedobře. Snězený langoš nás poháněl vstříc Dráteníčkům, kde jsme doufali v znovushledání s Vlkem. Místo Vlka jsme ale potkali lezoucí maminky. V malebném Kadově jsme si dali do nosu Kofču. Zrychlili jsme tempo. Stejně jako jsme se blížili ke spacímu místu se sluníčko blížilo k horizontu. Tak jsme z paseckého kamene mohli sledovat famózní a půvabný západ slunce. Poté už jsme naplnili jen pár delikátních tortil a ulehli jsme pod širé nebe plné hvězd…
Uličník Zdenda
Kačeří budík nás vyhnal zpět na vrcholek abychom přivítali den s epickolyrickým východem slunce. Pak jsme znovu ulehli… „Támhle někdo spí!” zvolal malý uličník Zdenda. To nám ale nijak nezabránilo spát do jedenácti hodin. Příjemně posilněni vydatným spinkem jsme se v úmorném vedru vydali na naši poslední pouť. Ta přinesla pár pozitiv jako třešně a Lidl. Cestou zpátky nás České dráhy nezklamaly a i přes náhradní autobusovou dopravu a vrzající brzdy jsme nebyli nuceni využít našeho dopravního kouče a kamaráda Martina Janatu. Ještě jednou dík, Martine! Výletu Žďár!
My kamarádi do deště. Klokan, Lucka, Zuzka, Ema a Krůta.