Letošní Kolovíkend se uskutečnil na pomezí Moravy a Čech a zavedl nás na do oblasti okraje Orlických hor a Jeseníků. Na cestu se nás vydalo celkem 12 na deseti kolech. Sešli jsme se v sobotu ráno v Ústí nad Orlicí. Tam jsme se také hned po výjezdu dozvěděli, že si pro nás Honza, hlavní organizátor této akce, připravil i úkoly na cestu, abychom si cestu užili i trochu jinak než obvykle. Jednotliví cyklisté získali svůj unikátní set otázek, na něž se dalo odpovědět po navštívení míst na plánované cestě – například jakými směry jezdí autobusy ze železniční stanice ležící na naší trase.
Z Ústí jsme tedy vyrazili směrem na Letohrad okolo rekonstruované železniční tratě, což bylo místy dobrodružné, cesta však vedla nádhernou krajinou a povětšinou po cyklostezkách určených výhradně cyklistům. Posbírali jsme několik odpovědí na naše úkoly a zastavili se v Letohradě na náměstí, kde jsme se občerstvili a sledovali zde probíhající pouť. Už v Letohradě jsme samozřejmě začali přemýšlet, kde se bude obědvat, a volba padla celkem jasně na Pastviny, turistické středisko asi hodinu a půl odsud.
Cestou z Letohradu jsme si dali první terénní jízdu vedoucí do vsi Šedivec a pak pokračovali po malých silničkách přes Nekoř na Pastviny. V hostinci „U Mostu“ jsme obsadili venkovní posezení a ochutnali téměř vše z denní nabídky, někdo měl lasagne, někdo smažák, někdo ovocné knedlíky nebo králíka. Jen chudák nejmenší cestovatelka Sára to všechno prospala.
Cesta po obědě byla těžká a vedla až na polskou hranici – téměř pořád do kopce, nejprve lesem pak po asfaltu. V okolí již bylo možné vidět zbytky opevnění z druhé světové války. Nahoře jsme si udělali společné foto a bavili se hledáním Rádiných brýlí v kopřivách, nakonec soutěž vyhrál Marťus. Před finálním výšlapem přes Suchý vrch k našemu nocležišti v Čenkovicích nás nyní čekal ještě nádherný sjezd do Mladkova. Ten jsme si náramně užili a už jsme jen vzhlíželi na zlověstně vypadající „Sucháč“.
Po několikakilometrové cestě směrem vzhůru jsme se dostali k tvrzi Bouda, zachovalé podzemní pevnosti z druhé světové války. Od této pevnosti jsme pokračovali dále nahoru až na Suchý vrch (995 m.n.m). Odměnou za několikahodinové stoupání nám byl nádherný výhled a děti si zase náramně užily obhlídku jelenů evropských v ohradě na vrcholu.
Po návštěvě nejvyššího místa celého Kolovíkendu jsme se po hřebeni vydali přes Červenovodské sedlo až do Čenkovic. Ubytování bylo příjemné a netradiční – ve spodní stanici vleku. Večer jsme ještě vyrazili do místní hospody a nadlábli se grilovaných specialit. V nohách jsme měli přes padesát kilometrů s nezanedbatelným převýšením, tak jsme všichni usnuli jak dudci.
Etapa druhého dne začala stoupáním přes Bukovou horu přímo nad Čenkovicemi, což bylo zároveň poslední stoupání druhého dne. Sjezd traversem po sjezdovce na druhé straně kopce přinesl hned dva defekty, nejdřív jsem píchnul já a pak i brácha Honza. Nakonec jsme zdárně dojeli dolů a už na nás čekala jen cesta po asfaltu.
Oběd jsme absolvovali ve Štítech v hostinci u Černé kočky, kde jsme si tedy vybírali jen ze smažáku a řízku, ale nakonec nám udělali i horké maliny, což mělo úspěch.
Po obědě jsme se podél toku řeky Březné vydali nádhernou údolní krajinou směrem do Hoštejna a dále po cyklostezce vedené po tělese bývalé trati směrem na Zábřeh. Po cestě jsme se zastavili u staré parní lokomotivy – v železničním skanzenu, kde jsme strávili spoustu času prolézáním lokomotivy, tvorbou společných fotek a připékáním se na žhnoucím slunci.
Poslední úsek do Zábřehu jsme nakonec projeli velice rychle. Všichni, kdo potřebovali, stihli na poslední chvíli i vlak, a tak jsme se velice rychle rozprchli. Celkem jsme ujeli skoro 100 kilometrů a náramně jsme si to užili, už se těšíme na příští rok. Co se týče Honzovy soutěže, tak výsledky se dodatečně zaznamenávaly, přičemž vítěz je zatím neznámý.
Vojta
Tudy jsme jeli:
https://www.strava.com/activities/583367149
https://www.strava.com/activities/584276791