Poslední víkend před táborem jsme se vydali načerpat letní a lesní náladu na kulinářskou soutěž Řízky v lese. Princip soutěže byl jednoduchý – dvojice či jednotlivec připraví na ohni v ešusu ten nejlepší pokrm, co lesní podmínky a schopnosti kuchaře dovolí, proběhne degustace a anonymní bodování a nejlepší kuchař vyhraje putovní usmívající se vařečku 🙂
Odjezd byl naplánovám na páteční večer a probíhal dobrodružně na všech frontách – jednak přestalo jezdit metro na poslední chvíli, druhak jsem dobíhala vlak asi v poslední minutě. A díky tomuto spěchu jsme v Prosečnici (alias Trosečnici) vystoupili z vlaku bez mapy a místo žluté značky vyrazili po červené, abychom si po chvíli dobrodružně nebyli jisti kam máme jít 🙂
Ale tábořiště jsme s úspěchem nakonec našli, dokonce tak vybavené, že kdybychom chtěli, může mít každý své soukromé ohniště, lednička u pramene s vodou teplou asi 5°C a pánev přivázaná ke stromu byla samozřejmostí.
A započla soutěž – všichni vybalili ešusy, nože, žampiony (asi nějaký sezónní hit) a jali se vařit. První dovařil David se svým Chilli con carne, který se také umístil na skvělém druhém místě v celkové soutěži, po něm Fido s “čýnou po zálesácku”, dalším chodem byla polévka od Marťuse a Petry s dezertem v podobě piškotového dortu (a z porcelánu!) a na závěr jsme si nacpali břicho Risottem con funghi od Verči s Martinou. Po degustaci proběhlo tajné hlasování a putovní cena teď bydlí u mě doma 🙂 ale slibuju, že příští rok vařečka změní majitele, nebo se alespoň nebudeme účastnit soutěže a budeme jen a jen ochutnávat 🙂
Poté následovalo povídání u ohně a plánování letních výletů a dalších receptů, třeba konečně těch řízků, načež jsme se odebrali nocovat pod širák na krásnou mýtinku s výhledem na hvězdy.
Ráno jsme v poklidu posnídali, a jelikož se nám zdálo, že na vlak je to moc blízko, rozhodli jsme se, že dorazíme až do Jílového. Cesta nám vcelku ubíhala, jen značka někdy vedla překvapujícími směry, což nás zmátlo a párkrát jsme si zašli. Ale Jílové jsme našli a s vidinou, že máme ještě hodinu a půl, vydali jsme se směrem na štolu svatého Josefa, což měl být výlet kilometr a půl dlouhý. Nevím, co si myslí ostatní, ale možná by KČT tuto měla tuto “zkratku” přemapovat a přepočítat, protože to byl opravdu dlouhý kilometr! Taktak, že jsme stihli ke štolám dojít, dát si desetiminutovou pauzu a vrátit se zpátky.
Ale vlak jsme stihli, cestou jsme dojedli, co se dalo, pobavili se vtipnou paní průvodčí a dámami, co jely na opačnou stranu, než chtěly, až jsme plni plánů, co budeme vařit za rok dojeli do Prahy.
Tak neváhej, a příští rok se vydej polechtat své chuťové buňky s námi!