Vážení čtenáři, konečně se našemu deníku Los Mailos podařilo zjistit veškeré podrobnosti k událostem, které otřásly naším okrskem. Přinášíme vám tedy ucelený obraz, který zachycuje pravdivě celou situaci kolem Rouzíina ranče i bandy takzvaných Stepních běžců.
Fotografie z letního tábora Stepní běžci 2019: https://photos.app.goo.gl/Y98JbQEzkaPkkQvS9
Vše začalo v neděli 14. 8. 2019
Vše začalo v neděli 14. 8., kdy se na železniční stanici několik mil od Rouzíina ranče objevilo téměř na čtyři desítky cizinců, kteří přijeli jako pomocná pracovní síla na ranč Rouzí Štanclingerové. To by nikoho nepřekvapilo, však se blíží zima a na ranči je potřeba mnohé zajistit. Co ale vyvolalo všeobecný zájem, bylo jejich okamžité zadržení Šerifem. Ten je obvinil z loupežného přepadení banky v Peescu, tedy z města, odkud přijela i železniční souprava. Byla to podle všeho ale velmi ukvapená reakce a Šerif musel zadržené pro nedostatek důkazů propustit. Ti nakonec zdárně doputovali až na své nové pracoviště.
Zde je čekala tvrdá dřina. Cejchování a nahánění dobytka, údržba ranče, sžití se se starousedlíky i novými spolupracovníky. No, však si naši čtenáři jistě umí představit, co takové živobytí obnáší. Nicméně, podle výpovědi našeho zdroje přímo z místa, vše by probíhalo docela hladce, kdyby jim nekřížily práci podivné náhody… Otevřená ohrada a rozehnaný dobytek po okolí, nařčení Šerifa (edit: Šerif se za své jednání ještě téhož dne omluvil a stáhl jej), ze kterého je patrné, že kraj sužují nejen sucha, ale i banda zlotřilých lumpů.
Jen pár dní od těchto událostí se někdo pokusil ranč přepadnout. A to v podvečer toho dne, kdy se na ranči údajně měla ukázat skupina maskovaných osob. Jejich jednání bylo až nebezpečně sebejisté. „Uprostřed našich denních prací se na pozemku ukázali ti mizerové. Nakráčeli si to přímo do středu! Cestou naschvál práskali dvířky od chlívků a stájí a plašili dobytek. No Rouzí to viděla a šla po nich. S námi v patách samozřejmě. No a ti drzouni, že prý máme vypadnout, že tohle je jejich území a nějaký další blbosti.“ vzpomíná jedna z pomocnic. Zaujala ji však jedna maličkost: „To, jak na něj Rouzí koukala bylo prostě divný, pořád se k němu pohledem vracela a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Dokonce mám pocit, jako by si vzpomněla na něco, co už dávno mělo být zapomenuto… No a on tam jen tak stál a nedělal nic. Jen mlčky přihlížel, jak ten jejich hlavní křikloun si na nás otevírá klapačku, víte co.“ Měla snad tato vzpomínka něco společného s Rouzíinou rodinou?
Série těchto terorizujících událostí se stala neúnosnou a logickým krokem bylo požádat o pomoc Šerifa. Ten však v tomto směru neučinil pražádné kroky! Označil celou situaci za rodinnou záležitost, do které se nebude více vměšovat. I přes opakovanou žádost našich reportérů se k tomuto svému překvapivému jednání odmítl vyjádřit. Co naznačují jeho slova o rodinných záležitostech? Má snad na celé věci nějaký podíl fakt, že o majiteli ranče rozhodla poslední závěť zesnulého otce Štanclingera, který celý pozemek přepsal na svou dceru, ačkoli měl i syna?!
Vraťme se ale k reálným problémům, které nesnesou odklad. Jak nám jistě každý rančer dá za pravdu, přečkat zimu lze jen s pořádnými zásobami a ty něco stojí. Je tedy častým jevem, že rančeři před zimou ženou svá stáda na dobytčí trhy, aby prodejem dobytka získali finance na vyžití do jara. V našem okrsku je to však velmi komplikovaná záležitost. Do města vede cesta přes nebezpečný brod, který pakliže se rozvodní, je neschůdný. Z naší pravidelné rubriky “la meteorologa”, ve které přinášíme předpověď počasí, je jasné, že pokud by někdo na dobytčí trh ještě směřoval, měl ve dnech 20. července toho roku poslední příležitost, než se přivalí bouře a rozvodní brod.
Této poslední šance využila i skupina honáků z Rouziina ranče. Bylo jim víc než jasné, že poté, co jim Šerif odmítl pomoci, je otázka přežití už jen v jejich vlastních rukou. Dle získaných deníkových záznamů to byla cesta trnitá, která nakonec dobře dopadla. Radost z dobře odvedené práce však rázem vystřídalo zděšení…
Poté co se zdatní honáci vrátili zpět na ranč, aby spravedlivě rozdělili získané peníze, nečekalo je milé přivítání. Nečekal je totiž nikdo. Na ranči přitom zůstala Rouzí spolu se svými nejbližšími… Při vzpomínce na to, co se tehdy odehrálo, dosud mrazí. „Ranč vypálený, vypleněný, zničený. Všude jen kouř a mrtvé ticho.“ tak na okamžik návratu vzpomínal jeden svědek. Nikdo nevěděl, co dělat, ani co se stalo. Kde jsou jejich přátelé? Kde je Rouzí? Při ohledávání rozvalin byla majitelka nakonec nalezena. Unikla smrti jen o vlásek. Její svědectví se stalo klíčovým pro rozuzlení celé té zapeklité situace. Byli to oni, Stepní běžci. Ti přepadli ranč a žádají nesmírnou částku jako výkupné. Pokud ji nedostanou, Rouzí zemře.
Jistě si mnozí ze čtenářů říkají, že peníze získané z prodeje dobytka snad již umlčí ty neslýchané lumpy! Bohužel to byl jen zlomek z požadované celkové sumy. Co tedy v takovou chvíli dělat? Šerif nepomohl a dokonce byl zatčen za spolupráci s těmi lotry! Jedinou možností by bylo obrátit se na Guvernéra. Ale bude dost času? A co když Guvernér pomoci nedokáže? V zoufalých chvílích zbývá už jen naděje. A na tu naši rančeři vsadili.
Vydali se za Guvernérem a pomocí jeho lsti a podpory se podařilo dopadnout a postavit před soud bandu s hrůznou pověstí, bandu Stepních běžců.
Tím by se zdálo ledacos vyřešené, ale musíme objasnit ještě poslední věc. Při soudním přelíčení všichni přihlížející jen zalapali zděšením a překvapením po dechu, když ctihodný soudce četl rozsudek nad bratrem Rouzí! Ano! Ingvar Štanclinger, jeden z členů bandy, je Rouzíin bratr. To jeho tehdy Rouzí poznala, a proto bylo kolem všeho tolik vytáček a nejasností. Nechtěla věřit tomu, že už tak zhýralý bratr propadl ještě většímu zcestí, než byla ta, za která byl jeho otcem vyděděn z vlastnictví ranče.
Po velmi upřímné výpovědi obžalovaného se ukázalo, že ne vše bylo tak černé, jak se mohlo zdát. Bandu nijak neorganizoval a neštval z pomsty proti své sestře. V slabší chvilce, kdy jím cloumal vztek a krev mu rozpalovala kořalka, se přimotal k bandě, která jej strhla a ze které se již nedokázal vymanit. S upřímnou lítostí se doznal ze všech zločinů, které měla skupina, jíž byl součástí, na svědomí. Nakonec porota sestavená z rančerských pomocníků jednomyslně dospěla k rozsudku. Neposlali Ingvara na smrt ani do vyhnanství. Zvolili spravedlivě, a jeho trestem bude napravit všechny napáchané škody. Komu by prospělo, kdyby schopný muž propadl hrdlem, když nyní bylo před všemi tolik práce na jejich společné budoucnosti. Na budoucnosti, ve které opět bude rodina držet pohromadě.
