Když krásně vytopený motoráček Dan dorazil do Javorníka ve Slezsku, vysypalo se z něj asi sedmdesát lidí včetně třinácti statkářů, kteří vyšedše z Javorníka, opustili civilisaci navždy (týden).
Rychleby a Králičák
Od pátku 23. do čtvrtka 29. 8. 2024 na převýšení přes čtyři tisíce metrů (a tři tisíce dolů) ušli 113 km, prošedše Rychlebské hory a Králický Sněžník křížem krážem, přičemž těch křížů potkali nemálo. Mnoho, snad více než lidí, bylo v těch krajích k vidění také žab. Dojmy jsou z těchto dvou pohoří (Králičák a Rychleby) protichůdné. Ač navazují, přesto jsou odlišná, ač jsou odlišná, přesto dýchají týmž. Touž nedotčeností, touž silou hor, touž hrdostí, s níž se vypínají nad okolní krajinu, nedbajíce smrtelných povrchností, jako je změna obyvatelstva (Češi/Němci/Poláci) během posledního století nebo toho, že se nedaleko tyčí vyšší Jeseníky.
Králický Sněžník dosahuje až do alpínských stepí, zato však úpí pod nekonečnými proudy turistů. Rychlebské hory sice horní hranici lesa nepřekročí, předčí však Sněžník klidem a přítomnou historií.
Hody
Týdenní pouť byla kromě několika západů i východů slunce a družných hovorů okořeněna také šesti hvězdnými večeřemi. Hody odstartoval na Vysokém kameni „Risosmah“, což bylo podivné rissoto s tofu a věcmi (přičemž přebytek rýže přišel vhod v dnech následujících), na Borůvkové hoře s mohutnou rozhlednou navázala „Keltská zelňačka naložená jak zelí“ s krájeným kváskovým chlebem (1 kg) z Pekařství Vrbský, třetího dne na romantické zřícenině Rychleby zavoněly asijské „Tůdle nůdle“, kdy poprvé (a ne naposledy) došlo užití ořezávátko na mrkev, dalšího večera pak uondaný čedar padl za vlast v zázračném bulguru, v úterý nás již za tmy potěšila „já se omlouvam, já nevim {receptura téměř hotova [bude tam ořezaná mrkev a kyselá okurka(ta tam spíš nebude)]} aneb čočka“ a poslednímu dni i celému VýHoru vévodil „Kuškos“ neboli rýžovokuskusové hody na řecký způsob (konečně spousta jídla!).
Každé ráno nás též posilnila na těle i na duchu ovesná kaše tří střídajících se druhů a každý oběd byl obohacen alespoň stroužkem česneku, jehož jsme nedopatřením měli sedm palic.
Počasí k nám letos bylo milosrdné. Nejen díky dostatku česneku jsme se tedy nenachladili. Ač obloha nikdy nebyla bez mráčku, déšť nás zastihl jen třikráte, ovšem dostavila se i zima a několikeré hřmění a praskání popkornu v kotlíku pondělního večera halila nekonečná mlha.
Poslední večer (před malebným slunce západem) na stoly bylo vyloženo, co měl kdo nadbytečného (výstava kuriozit). Železný řetěz házel prasátka na žonglovací míčky, ořezávátko na mrkev si brousilo zuby na čtečku a neplánované kilo rýže se z kotlíku smálo na sešit psích křížovek.
Dojemnej poslední odstavec
Sestupujíce s poloprázdnými batohy z horských úbočí nechávali jsme za zády všechny vrcholy, jež jsme za týden zdolali, před sebou už jen náš poslední cíl – horami obklopené Králíky. Žloutnoucí listí bříz v remízcích dělících podhorská luka nám připomnělo, že končí nejen VýHor, ale i prázdniny, léto. Ale smutno nám nebylo. Vždyť jsme si to užili a poslední VýHor to jistě nebyl.
Martin a Vítek