Vstříc tmě a dešti jsme se v pátek 4. listopadu odpoledne vydali na vůbec první VýKuk. Už tehdy bylo jasné, že před sebou máme velmi vydatných 20 hodin.
Z Dobřichovického nádraží nás čekala sice sotva 2000 metrů dlouhá cesta, vydatný celodenní déšť, a všudypřítomné temno z ní ale učinili výzvu hodnou zkušených výlesáků. Bez újmy jsme během hodiny dosáhli tábora, ve ztížených podmínkách zdárně založili přístřeší a před chladem a hladem se schovali k ohni. V mokru a kouři jsme museli oželet hru na kytaru, čadivé plameny nás ale hřály dokud neustal nejhorší déšť, poté nastal čas ubrat se do spacáků pod nachystané plachty.
604 kilogramů
Spánek měla většina z nás klidný, v noci nepršelo. Tu a tam bylo některým takové horko, že si dokonce rozepínali spacáky. Vstali jsme před šestou hodinou ranní. V dobré náladě naše skupina sbalila provlhlé zázemí a vydala se pokořit cíl celé výpravy. Stačil sotva kilometr chůze do kopce a bylo hotovo. Tu před námi stála v celé své kráse rozhledna Korunka, i se svými 604 kilogramy šroubů. Ponechali jsme svá zavazadla u paty věže, vzali svačiny, a odebrali se vyhlížet východ slunce na její vrchol. Naděje na zpozorování slunce stále nepohasla, oblačnost se od předchozího dne značně rozptýlila, a kolem nás svítalo skrz mraky.
Dvacet minut rozhlížení z Korunčiny korunky však nepřineslo ovoce. Oblačný závoj, přestože řídl, poskytoval slunci dosud dostatek soukromí. Na náladě nás to nezasáhlo, pohled do krajiny byl i bez slunečně červených násvitů krásný. Dlouho jsme se kochali, než jsme se přesunuli na blízké Černolické skály. Odtud jsme bez větších zastavení zamířili na vlak, vzrostlé bedly nám však neunikly. Nad Všenory jsme se naposledy rozhlédli do kraje a nasedli na vlak do Prahy.
Někdy příště
Nezbývá nám, než si VýKuk zopakovat a slunce zastihnout odhalené někdy příště. Aby ti žádná naše budoucí akce neunikla, sleduj Co nás čeká.