V srpnu jsme se vydali na letošní druhý VýLes. Tentokrát do Středočeských Brd, oblasti bývalých střelnic, a našich nejrozsáhlejších vnitrozemských lesů. Ve středu 17. 8. se naše osmičlenná výprava vydala vlakem z Prahy do Mirošova, cesta byla výjimečně bez komplikací, a tak nám zbylo o to více času na pěší cestu.
Od prvních chvil na nás vydatně pražilo slunce, proto nám neudělalo velkou radost, když jsme místo lesních cest museli použít okliku přes asfaltové cyklostezky, kde nám jedinou útěchou mohly být četné keře ostružin a borůvek, švestky a mirabelky. Na naší plánované cestě totiž probíhaly pyrotechnické práce. Ostatně často zde člověk na cestě i v lese potkává cedule upozorňující na zbytky munice a nebezpečí v lesích. Bývala zde vojenská střelnice a my si při zastávkách četli, jak vznikala, a jak naopak obce v Brdech zanikaly.
Když jsme na oběd dorazili k Padrťským rybníkům, všichni jsme byli téměř bez vody a rozsáhlá vodní plocha v nás vzbudila touhu se ještě toho dne vykoupat. Rozhodli jsme tedy pro změnu plánů a vyrazili pro vodu a vykoupání do Nepomuku. Zdejší pramen napájí mnohé – přírodní koupaliště, žíznivé místní, pokud vyschnou studny, a onoho dne i nás. Po krátké osvěžující pauze jsme se vydali hledat do kopců nad vsí nocleh. Úspěšně.
Po vyčerpávajícím horkém dni se v noci spalo krásně, stejně tak se vstávalo na východ slunce. Výhled skrz smrkový les nám z východu moc nenabídl. Musela nám stačit barevná hra prvních paprsků na nebi, nevstávali jsme tak zcela zbytečně. Později, když jsme dospávali a předčasně nás vyhnal domnělý deštík, bychom každých pár minut spánku navíc ocenili.
Vyrazili jsme po snídani na druhý nejvyšší vrchol Brd, Prahu, a odtud vykácenou planinou k potoku Reserva. Cesta ubíhala ale pomalu, každý stín nás lákal k odpočinku, a tak se stalo, že do půli dne jsme ušli sotva pět kilometrů. Vedro bylo ještě horší než první den a když jsme narazili na pramen, naplnili jsme vodu do všech lahví, které jsme nesli. V druhé půli dne jsme přidali do kroku a dovolili si jen jednu větší zastávku – další koupání. Zakrátko potom už jsme chystali večeři pod Tokem a brzy jsme ulehli do měkké trávy.
Třetího dne jsme měli v plánu vstát dříve než slunce. Tak se i stalo, sbalili jsme celé ležení během pár minut a vyrazili skrz hustou mlhu na nejvyšší horu Brd – Tok. Dosyta jsme se nasnídali. Počasí se umoudřilo, žhnoucí slunce předchozích dní se schovalo za mraky a nám se tak šlo krásně. Raz dva jsme s pravidelnými zastávkami došli na Třemošnou. Naobědvali jsme se tu s hezkým výhledem a přečetli si pověsti o skále Kazatelně, naší poslední pořádné zastávce před sestupem do Příbrami, odkud jsme se vlakem vydali zpět do Prahy.