První letošní VýLes byl již druhým, při kterém jsme vyrazili do Lužických hor. Trasu jsme naplánovali z České Kamenice na sever ke Křížovému Buku a druhý den zpět na jih do Nového Boru.
Stalo se již téměř tradicí, a proto nás ani nepřekvapilo, že náš vlak měl více než půl hodiny zpoždění.
Ujel nám tak navazující spoj, čehož jsme využili ke zchlazení turistické horečky točenou zmrzlinou a zbytek času bohatě vyplnila debata o loupání banánů i s názornou ukázkou. Trasu bylo díky zpoždění potřeba nedobrovolně zkrátit, tak jsme si odpustili výhled ze Zámeckého vrchu a vystoupili z vlaku o stanici dál v Horní Kamenici.
Odtud se naše skupinka již v kompletním dvanáctičlenném složení vydala na zříceninu hradu Fredevald. Vodní příkop donedávna opatřený mostem jsme překonali lstí a užívali jsme si výhled z jeho vrcholu s lišáckým úsměvem.
Naše další kroky vedly pod Zlatý vrch, jehož varhanovité nitro odhalila těžba, která zde dříve probíhala. Po cestě na Studenec jsme potkali jeden z mnohých pomníků připomínající bitvu, která se zde udála v roce 1757. Nepotřebovali jsme ani certifikovaného němčináře, pomník je ohleduplně opatřen cedulkou s českým překladem. Od vrcholu Studence jsme tušili těžkou výzvu, proto jsme batohy odložili u samé paty kopce, cesta byla ale hladká. Na stařičkou a větrem rozhoupanou kovovou rozhlednu se odvážili i ti, kteří mají z výšek respekt. Mohli jsme si tak společně užít výhled skrze koruny vzrostlých buků. Po sestupu jsme vyslechli krátký text o bitvě pod Studencem a poté nás navigátoři Jiří a Jiří vedli napříč lesem na sever a podél linie lehkého opevnění až k jednomu výjimečnému řopíku.
Odtud se naše cesta stočila k jihu a my se usadili pod vrcholem nejbližší hory. Až večer naplno vyšlo najevo, že i tentokrát jsme zabalili štědré množství jídla. Udatně jsme jedli neúměrně zásoby až do vyčerpání. Naše ležení bylo skromné rozlohou, kořeny však nikoliv. Noc byla protkána zvuky přírody, ti z nás, kteří nemohli spát, tak měli alespoň jiné rozptýlení.
Každý východ slunce v horách je krásný a ti, kdo to vědí, si ho nenechali ujít. Byli odměněni sytě oranžovou oblohou a slunce jim zamávalo na horizontu zpoza Jedlové hory. Poté ovšem zalezli do spacáků, dosyta se dospat. Vlivem nemístného optimismu jsme po vydatné snídani vyrazili až v deset hodin dopoledne.
Marně jsme se také prodírali lesem za vodopády, byly v trvajícím suchu nepřekvapivě vyschlé. K povzbuzení tempa a navození koupací nálady – počasí totiž koupání vůbec nepřálo – podnikla naše skupina další zmrzlinovou zastávku. Snad i ta přispěla k tomu, že se nás alespoň polovina opravdu namočila a okusila tak chladné vody Lesního rybníka. Vyslechli jsme další povídání o okolí, tentokrát o pomníčcích při cestách. Místa znalí Tomáš a Štěpán nás dovedli k lahodnému prameni, který naplnil naše vyprahlé láhve
Následovala zkratka skrz těžený borový les k dalšímu, poněkud menšímu, a o to krásnějšímu rybníku. Dlouho trvalo skupinu přemluvit, aby pokračovala. Molo na rybníce bylo jednoduše lákavější, slunili jsme se tak alespoň těch pár minut. Čekala nás ještě jedna poslední výzva. Lesy pod vrcholem byly snad kalamitou prořídlé a poskytovaly tak volný výhled na Klíč.
Budil respekt, časovou rezervu jsme vyčerpali už ráno a autobus nepočká. Není si co dokazovat, zanechali jsme batohy pod kopcem a zdolali Klíč nalehko. V ruce každý tu svou sladkou vrcholovou odměnu. Tou největší odměnou byl ale daleký výhled na okolní lesy.
Cesta do Nového Boru už byla hračka, za hodinu lehké chůze z kopce jsme seděli v parku na trávě, do odjezdu autobusu zbývá půl hodiny. Počítáme přebytečný chléb.