Podzimní víkendový výlet se již stal naší tradicí. Letos jsme vyrazili do jižní části Jizerských hor. V Desné se sešla skupina z Prahy, která dorazila autobusem, s vlakovou skupinou z Liberce. Po přerozdělení společného jídla a vybavení jsme se vydali příjemnou cestou proti toku Černé Desné, na kterém jsou pěkné vodopády a malá jezírka. Hned na první zastávce u Plotnového vodopádu se naše svačina trochu zdramatizovala, když jsme pomáhali kolemjdoucímu z vody po úrazu a volali mu záchrannou službu. Na místo nakonec dorazila horská služba a hrozivě vypadající pád měl podle našich informací dobrý konec.
Naše šestnáctičlenná skupina se tak konečně mohla vydat do srdce Jizerských hor. Menším okruhem jizerskými hvozdy jsme odpoledne dorazili k Protržené přehradě. Místo je nyní upraveno pro turisty, tak jsme tamní kiosek hned využili k posilnění a posekaný trávník k odpočinku. Smutnou historii přehrady, která kdysi vyplavila celé podhůří, jsme si připomněli díky knize Miloslava Nevrlého, kterou namluvil jako audioknihu liberecký herec Václav Helšus, a zazněla z Ivanova přenosného repreáku.
Sotva jsme stihli prohlédnout pozůstatky historické technické památky, slunce se pomalu sklánělo za obzor. Cestou kolem Mariánskohorských bud jsme ještě dočepovali zásoby vody a sbírali houby – hub bylo v Jizerkách tou dobou mraky. Ustlali jsme si kousek od Pařízkova kříže. K večeři jsme si dali domácí sekanou od Ivanovy mámy, uvařili čaj a taky trochu hub (po vykrájení z nich tolik nezbylo). Do spacáků jsme lezli dost urychleně, protože se večer rychle ochladilo. Na dobrou noc jsme si poslechli pár dalších vesměs tajemných příběhů z Jizerských hor.
Že podzimní rána v horách mohou být krušná, jsme tušili. To naše bylo ale poněkud vlhčí, než bychom si přáli. Většina z nás spala od rána ve zcela promočeném spacáku, tak jsme se už nemohli dočkat prvních paprsků slunce. Po společné snídani, čaji, další dávce příběhů a sbalení věcí jsme se vydali k rašeliništi na Čihadle. Odtud jsme pokračovali na Sněžné věžičky a Černou horu, kde jsou pohodlné haťové chodníčky a také pár skalních vyhlídek. Navíc jsme se nakrmili borůvkami.
Pokračovali jsme přes Kristiánov na Novou louku, kde jsme se občerstvili a rozdělili. Ty, které už nemohly pokračovat nebo spěchaly, nás opustily a my pokračovali lesem k přehradě na Černé Nise, kde jsme si smočili nohy a krátce posvačili. Ivan nás pak ještě zavedl k pomníčku Stammelova smrt, o kterém jsme slyšeli v audio příběhu. Sestoupili jsme na autobusovou zastávku v Rudolfově, v nohách 35 kilometrů, a odtud už přes Liberec do Prahy. Jizerské putování se i díky pěknému počasí skvěle vydařilo.
Kam vyrazíme příště?