9. srpna 2021 se naše sedmičlenná skupina tvořená třemi vedoucími a čtyřmi statečnými dobrodruhy vydala autobusem do Kořenova v Jizerských horách. Hned po dokoupení „potřebných“ potravin a prodiskutování trasy jsme se vydali na cestu podél kolejí a řeky Jizery.
První zastávka se odehrála na dřevěném mostě díky krásnému výhledu na Vodopád Nad Železnicí a druhá zanedlouho poté v přístřešku, kde jsme si poslechli první povídku o doktoru Janu Josefu Kittelovi, přezdívanému Faust z Jizerských hor. Zároveň jsme zjistili, že jídla máme poněkud nadmíru, a to kvůli dobromyslnosti všech účastníků výpravy. Všichni totiž mysleli i na všechny ostatní.
O několik kilometrů dál procházela naše výprava přes Pralouku, po které následovala dozlatova zbarvená rašelinová jezírka. Cestu na Pytlácké kameny jsme si prodloužili o hledání Henrichova kříže, při krásném výhledu na vršky stromů jsme pak poslouchali další zajímavou povídku o jeho smrti.
Než nám bylo umožněno po náročném dni složit hlavy v přístřešku Předěl, ještě více nás zmohla velmi se táhnoucí a pro mnohé nekončící cesta se stále se opakujícími motivy. Pro zlepšení morálky se dobrodruzi zabývali teoretickými i praktickými poznatky ke správné chůzi – totiž ne, jak by někoho mohlo mylně napadnout, současnému máchání pravé nohy a levé ruky a obráceně, ale pravé nohy a pravé ruky současně. Někteří členové výpravy tímto způsobem nachodili pěkných pár kilometrů.
Na Předělu jsme se všichni dosyta najedli a mnohým odlehčili batohy plné jídla. Po karetních hrách a povídaní nastal čas na zasloužený spánek. Pohádkou před spaním pro nás byla povídka o čarostřelcích.
Ráno jsme si trochu přispali a po vydatné snídani se hned vydali na Paličník. Ke správné chůzi se přidalo i správné zdravení, první polovina výpravy zdravila: „Dobrý den!“ Ta druhá se naopak loučila: „Na shledanou!“ Tato forma pozdravů se ale ukázala jako matoucí, a to jak pro nás, tak pro kolemjdoucí. Byla tedy upravena na prosté sborové „Ahoj!“
Po Paličníku nás čekala předposlední zastávka – rozhledna Smrk. Abychom se k ní ale dostali, museli jsme se vydrápat po Nebeském žebříku, to znamenalo překonat na jednom kilometru převýšení 200 metrů. Ale stálo to za to! Na vrcholu sice foukal silný vítr, ale ani to naší skupinu neodradilo od čajové pauzy a menší sladké odměny. Navíc jsme se blížili k cíli.
Cesta byla náročná a plná překážek, byli jsme už unavení, ale v dálce jako bychom slyšeli jemné zvuky tekoucí vody. Byl to on, Pramen mládí! Vodu z něj jsme si vítězně dovezli až domů.
Naplněni radostí z dosažení cíle a náležitě omlazeni jsme se vydali dál. Trasa však nebyla o nic vlídnější a všichni ocenili menší zastávku na Hubertce, kde jsme zase něco málo ujedli z našich železných zásob.
Pak už jsme jen prošli krásným bukovým lesem do Bílého Potoka a počkali si pár minut na vlak do Liberce, odkud jsme pak jeli autobusem zpátky. Během loučení jsme se shodli, že výprava byla velice zdařilá a moc jsme si jí užili. Nebojím se tedy napsat, že se nemůžeme dočkat na další dobrodružství a ta zajímavá místa, na které nás zavede.
Maru