O víkendu 10.–11. února vyrazila naše sedmičlenná skupina až do Jeseníků za sněhem. Bojovali jsme s počasím i závějemi, vyzkoušeli vzájemnou soudržnost a přesvědčili se o kolik náročnější je pohyb v zimních horách.
Do Jeseníků, za sněhem
Týden před VýSněhem se oteplilo a sníh z hor ustupoval, nám tak nezbývalo nic jiného než za ním přijet až do Jeseníků. Vyrazili jsme brzkým ranním vlakem, dali si šlofíka a za krátké tři hodiny už se nám otevřel výhled na mlhou zahalené vrcholy. Po výstupu z vlaku nebyl na dohled žádný sníh, až na těch pár sjezdovek. První hodinu tak naši cestu dláždilo bláto, vyhrnuli jsme nohavice a svlékli přebytečné svršky, bylo teplo. Krátký úsek po asfaltu byl nakonec skoro útěcha. V naději že bychom se v tom parném dni mohli schladit si naše skupinka kousek zašla k vodopádu, bohužel příliš rozvodněném, než aby bylo bezpečné vlézt do vody.
Podél rozvodněných toků jsme pokračovali až ke spodní nádrži přečerpávací elektrárny. Objevil se první sníh, ale zatím šlo o slabou útěchu, na rozcestí tak padlo rozhodnutí vydat se delší cestou, od které jsme si ho slibovali více.
Sníh chtěli, sníh měli
Předpoklad to byl správný, na cestách bylo sněhu tak akorát, když jsme ale vykročili mimo cestu najít hezké místo k obědu, bořili jsme se co dva kroky. Prostřeli jsme si tam s výhledem na Praděd a podělili se o řízky, sýry, domácí chleba a jiné dobroty.
Po obědě následovalo krátké, ale o to prudší, stoupání na hranici lesa a čekalo nás další rozhodování kterou cestou pokračovat. Slunce se pomalu vydalo schovat za obzor. Výš na hřeben se nám vzhledem k absenci sněžnic nechtělo, zamířili jsme po vrstevnici nejkratší cestou. U osamoceného stavení nás domácí posilnili nejen radou, to už směřovali naše kroky do lesa, do hlubokého sněhu a do tmy. Záhy byl každý metr těžce vybojovaný. Hůlky nestačily, co chvíli někdo zapadl a potřeboval pomoct vytáhnout. Tma nám zhoršovala rozhled, cesta se klikatila a byla nesnesitelně dlouhá. Vlhly ponožky, klesala morálka. Položit se ke spánku tady a pokračovat ráno ale nepřipadalo v úvahu. Nikdo z nás nechtěl stejnou činností začínat další den.
Bylo to dva a půl kilometru a trvalo to dvě hodiny. Hlubokým sněhem jsme se nakonec probili až do schůdnějších míst a poslední tři kilometry téměř běželi, povzbuzeni útulnou vyhlídkou přístřešku kde nefouká. Ona útulna byla při našem příchodu krátce po osmé ještě úplně prázdná. Všichni tak měli dost místa uvelebit se, převléct to mokré a pustit se do přípravy večeře. Podávaly se těstoviny se špekem v červené omáčce. Zahnaní únavou byl každý brzo po večeři ve svém spacáku a než se poslední stihl zapnout, ostatní už spokojeně podřimovali. Své jistě udělalo i strašení budíkem na východ slunce.
Bílo dole, bílo nahoře
Celou noc pršelo, skrze boudu kvílela meluzína a venku se rozprostřela mlha. My si tak raději přispali a posnídali pěkně v klidu. Ověnčeni pláštěnkami jsme pak vyrazili okolo deváté rozbředlým sněhem, směr horní nádrž přečerpávací elektrárny. Bylo sice jasné že odtud nic neuvidíme, ale to, ani mizerné počasí, nás neodradilo od závěrečného stoupání v hlubokém sněhu.
Nádrž jsme zastihli napuštěnou, v té mlze tak působila jako okraj nekonečného oceánu. Z výhledu do krajiny opravdu nic nebylo a vítr nás ponoukal odtud rychle zmizet. Provázel nás kolem celé nádrže, než jsme se vydali nejschůdnější cestou zpět na vlak. S obědem se naše skupina schovala ještě jednou pod střechu. Dál už sněhu rychle ubývalo a po chvíli ho nahradilo znovu bahno. Ještě níž lyžovali nejoddanější lyžaři na smutně vyhlížejících sjezdovkách, rádi jsme je i s posledním sněhem nechali za sebou. Shodili jsme pláštěnky, stavili se na teplou polévku a nasedli do vlaku domů.
Příště připravenější
Letošní VýSněh nám dal zabrat, o to větší jsme z něj načerpali zkušenosti. Příště se tak můžeme nachystat lépe a užít si alespoň stejně intenzivní, ale pravděpodobně pozitivnější, zážitek. Aby ti neunikla žádná z chystaných akcí, sleduj Co nás čeká.