Po dvou letech jsem se na trať závodu tří vrchů zase vydal se Štěpánem (naše dvojice registrována jako hlídka 70), a i druhá polostatková dvojice – Péťa a Karel (hlídka 71) musí uznat, že letos to byl opravdu extrémní závod, tak jak je inzerováno pořadateli.
Loňský účastnický feedback si servisní tým z3v vzal opravdu k srdci a po dvou ročnících, kdy by se trať dala označit za kratší, přišla trať poněkud drsnější.
Závod začal v Borové u Poličky, kam jsme se dostavili na registraci v pátek večer. Dozvěděli jsme se, že start bude jako každoročně ráno, konkrétně v 5:00.
V 5:00 jsme před sokolovnou dostali instrukci, že první stanoviště nalezneme na křižovatce cest pod vrcholem 756 m.n.m a pod azimutem a ve vzdálenosti, které si už nepamatuji. Takovéto zadání zpracovávaly dvojice různě dlouho, a tak se nevybíhalo v davu jako obvykle. Na stanoviště vzdálené přes šest kilometrů jsme došli ještě za tmy. Čekal nás tam hlavolam – tedy letos spíše příklad. Úkolem bylo sčítat a odečítat čísla v řádech tisíců až statisíců a rozhodnout se zda celkový výsledek je nad nebo pod hodnotou 1000. To vše bez použití čehokoliv jiného, než našich dvou hlav. Na základě výsledku jsme pak směřovali na jeden ze dvou možných vrchů, přičemž kdybychom šli na ten špatný, nic bychom nenašli a jen bychom si zašli.
Naštěstí jsme směřovali na ten správný vrchol – Vysoký kopec o výšce 806 m.n.m. Zde nás čekal úkol prověřující naší zručnost. Museli jsme oloupat jablko tak, abychom získali co nejdelší pruh ze slupky. Ač nerad, musím přiznat, že jsme to zkazili a nedostali jsme se ani na metr. To pro nás znamenalo menší odečítání minut z celkového času, než pro většinu týmů. Po splnění úkolu jsme vyrazili napřímo na další stanoviště – PP Devět skal (836 m.n.m).
Na asi nejznámějším místě zdejšího kraje, na vrchu Devět skal, na nás čekal lezecký úkol. Nic složitého, čekaly nás trasy různé obtížnosti,přičemž šlo o to nalézt co nejvíce bodů. To za mě skoro celé obstaral Štěpán, a tak jsme mohli pokračovat směrem na další stanoviště.
Další stanoviště se nacházelo kdesi v lese, ale údajně to byl jeden z třech vrchů. Nicméně úkol zde byl opravdu nečekaný. Museli jsme vlézt do pytle s týmovým kolegou a s buzolou a zavázaní se dokutálet danou vzdálenost pod daným azimutem. Aktivita pěkná, ale lézt do promočených pytlů na konci pelotonu bych opravdu nechtěl (Péťa může potvrdit, že to stálo za to).
Pokračovali jsme na Velké Dářko – skoro největší vodní plochu na mapě. Až na toto stanoviště jsme se stále vzdalovali od základny, a všem už muselo být jasné, že letos to bude řádně bolet. Na Dářku se kupodivu nekonala vodní aktivita, ale aktivita s laťkami a obručemi: podlézání přelézání atd. Zkrátka neshodit ve dvojici některý z navolno ukotvených artefaktů a přitom prolézt danou překážku. Dali jsme 2/3.
Následující přechod byl zatím nejdelší. Skoro 10 kilometrů na rybník jménem Kuchyně nám dalo dost zabrat a poprvé se začala projevovat únava. Na rybníku nás čekala aktivita, co mi připomněla ročník 2011 v Bílých Karpatech. Všemožně jsme kroužili po hladině, měnili si pozice na lodi, zavazovali si oči či pádlovali s otočenými pádly. Hodně dobrá, ale dlouhá aktivita, na toto stanoviště jsme dorazili 7. i když jsme mysleli, že se propadáme níže a níže.
Na poslední stanoviště jsme se už trochu belhali, nacházelo se na Kořenném kopci (667 m.n.m). Začali jsme postupně být tak dvakrát pomalejší než na začátku, o snaze běhat ani nemluvě. Na místě nás však čekala prasárna a ta mě totálně odrovnala, pohybovat se jako žabičky, kačenky, poskakovat angličáky – to bylo na moje unavené tělo už moc. Bodů jsme zde asi moc nenasbírali, ale hurá do cíle.
Nejhorší na tom všem bylo, že po posledním stanovišti to do cíle bylo ještě 12 km. Dlouhých a bolavých dvanáct km. Když jsme v 21:30 dorazili na osmém místě, nevěřili jsme tomu. Čekal nás finální minigolf jako závěrečná aktivita. V tom jsme nedopadli nejhůře, a tak jsme mohli jít odpočívat. Vzápětí jsme potkali Petru a Karla, kteří to nazpátek dostopovali, protože by to časově prostě nestihli do cíle.
Letošní úmrtnost byla 45%! Druhá nejvyšší v historii z3v. Po všech penalizacích za úkoly jsme skončili 10., což je náš největší úspěch v historii z3v. Ušli jsme 72km, i když jsme se cítili jak po stovce. Jestli chceme někdy dopadnout lépe, nezbývá než začít běhat. Kdo se příště přidá?
Mapa naší trasy zde: http://mapy.cz/s/mtzI
Stránky závodu zde: www.z3v.cz
Vojta „Čuně“ Zuřivec. 11.11.2015
