Zápisky z cesty po Izraeli

V březnu 2018 jsme vyrazili na dobrodružnou cestu po středním a severním Izraeli. Zatímco Denisa se Zdeňkem se věnovali hlavně focení přírody, Marťus s Pájou poznávali, ochutnávali, procházeli a také zapisovali, co viděli a zažili.

6. 3. úterý: Z mrazu do tepla

Naše cesta do teplých krajů začíná – přes noc napadl sníh, tak vůbec není jisté, zda Zdeněk vyjede z Lesnovka. Nám zas nejede autobus, ale nakonec se shledáváme přesně ve smluvených 9:30 v odletové hale. Zdeněk má na sobě i pyžamo, aby ulehčil svým narvaným zavazadlům.

Před odletem absolvujeme bezpečnostní pohovor a kontrolu příručních zavazadel. Kupodivu celkem hladce. Problém nastává se zapsanými zavazadly, které nám při check-inu nějak zlobili a ukázalo se, že je opravdu nemáme koupené, i když jsme za ně zaplatili. Naštěstí nám pomáhá vedoucí letu, který nás už ve frontě zdravil „nejste vy náhodou ti Mikešovi?“ – „Už o nás vědí“ – „Tak neletíte do Frankfurtu, víte co?“; poradil slovy „s Go-To-Gate už nikdy“, našel nám lepší sedadla před křídlem a bez spolusedících, ale zaplatit jsme museli i tak bohužel podruhé. Máme nějaký čas, tak si dopřáváme dobrý oběd v letištní tácovce a pak běžíme na last call k odbavení. Opět bezpečnostní kontroly, ale to už je hračka a nasedáme do pozitivního letadla UP. Sice nízkonákadový, ale rychle ubíhající, 4hodinový příjemný let.

A už vysedáme ve 20 °C v Tel Avivu. Čeká nás 30 minutová fronta na kontrolu pasů, pak asi 20 minut v čekárně na víza mezi plačícími turisty z mnoha zemí. Konečně nás vpustili do země, ovšem na točně jsou jen 3 krosny, moje chybí. Po nějaké obě zjišťujeme, že batoh zůstal v Praze na bezpečnostní kontrole a možná dorazí zítra. Dostávám balíček poslední záchrany. Pokračujeme na parkoviště, odkud se zase vracíme do haly vyřídit pronájem auta. Domluva je horší, přes přeprodejce je lepší služby neobjednávat, zdá se. Konečně ve 20 hodin (přílet v 17:30) usedáme do Toyoty Hybrid a Zdeněk se učí s automatem.

S menší zajížďkou přijíždíme do Kibbutzu Nachson, asi 30 kilometrů od letiště. Jamye, náš hostitel, nám ukazuje příjemný pokoj s kuchyňkou a venkovním sezením. Zítra má volno, tak rovnou kupujeme nocleh i na druhý den. Při návště Jamyeho krásného domu nám věnuje kus vlastnoručně dělaného koláče. Nemůžeme se dovolat na aerolinky, večer hučí traktor na poli, ale jinak nám to konečně začíná.

7. 3. středa: Čekání na batoh

Vstáváme, myjeme se, snídáme venku. Celý Kibbutz je plný zeleně, květů a zvířat. Zd. a D. jsou na obhlídce, MaPa prosí Jamyeho o telefonát na aerolinky, taky nám ukazuje zdejší potraviny. Dopoledne vyrážíme jen kousek do naleziště Tel Gezer, kde jsou pozůstatky starověkého města a taky spousta květů a rostlin. Odtud jsme vyjeli ještě severněji na ještě jedno hradiště s ještěrkami.

V obchůdku paní sice neuměla anglicky a neměla cenovky na zboží, za to jsme pořídili vše potřebné, dokonce bomby k vařiči. K večeři Denýš udělala zeleninovou pomazánku. Mezitím jsme řešili další z řady problémů – tentokrát „message“ od chytrého auta o tom, že chlazení baterie vyžaduje servis. Dovolat se ovšem na servis v angličtině se nám na několik pokusů nepodařilo. Roaming jde do stokorun..

Ale Jayme nese dobrou zprávu, kolem 19. hodiny zařadili můj batoh a můžeme ho jet na letiště vyzvednout. Opět procházím několika bezpečnostními kontrolami a konečně se shledávám s batohem – trochu přebaleným, protože nová tlustá karimatka zřejmě zmátla rentgen. Večer nás opět budí traktor, ale jinak se začíná vše zlepšovat, tak si poprvé připíjíme ginem, který byl v mém batohu.

8. 3. čtvrtek: Maresha

Po snídani děkujeme Jaymemu, nakupujeme a konečně se přesouváme k Mrtvému moři. Bereme to kolem Palestinských hranic (Palestinu samotnou kvůli pronajatému autu záměrně vynecháváme) a náhodně se zastavujeme v národním parku Bet Guvrin a Maresha. Kupujem si u vstupu kartu na 6 národních parků. NP Maresha ukazuje komplex několika jeskyní, které byly vybudovány před tisíci let na místě zaniklého města (tedy v době, kdy tam to město bylo). Uchvátili nás monumentální podzemní holubníky na hrdličky (kolumbária) a jeskyně Labyrint. Zd. se líbili sklepy na výrobu olivového oleje. Zajímavá byla i modlitebna s kresbami, a završili to obří kamenné doly jak z Morie.

Národní park Maresha

MaPa se pak vydali pěšky do části Bet Guvrin, starověkého města, ale již bylo asi zavřeno. Z. a D. po focení s profi fotografem svateb dorazili a mohli jsme pokračovat dál. Zkoušeli jsme tankovat, povedlo se na druhý pokus. Již za tmy jsme sjížděli z Aradu pouští k Mrtvému moři. Trochu nervózně jsme pod Masádou na plácku určeném pro kempy postavili stany. Fučel vítr skoro celou noc a od Masády se ozývaly zvuky stroje či generátoru – noc nic moc.

9. 3. pátek: Masadá

Ráno vyrážíme na Masádu. Denýš jede raději lanovkou, ostatní jdeme Hadí stezkou 50 minut nahoru po mnoha schodech. Masáda je úchvatná pevnost, zčásti po izraelsku zrekonstruován, komplex je to rozsáhlý, výhledy na všechny strany krásné. Cestou k severnímu paláci málem na Z. a D. spadl kámen. Zajímavá byla i podzemní cisterna, moc pěkný kostel. Jelikož je pátek, zavírají o hodinu dřív, takže před 14. hodinou se již vracíme stezkou dolů, vidíme kozorožce, doplňujeme vodu a razíme do Ein Gedi.

Obhlížíme kemp, Field school a propadlou bývalou pláž. Na spaní nám nakonec týpek v kempu doporučí Vádí zpět na jih – sice asi jiné, ale ve Vádí Mišmar v kempu kousek od silnice zůstaneme i další dvě noci. Vybíráme pečlivě místo, ale kvůli tomu, že je izraleský víkend se plac skoro celý zaplní, takže je dlouho do noci a brzy od rána rušno. Popíjíme víno a řešíme politiku. K večeři červená čočka. Večer nás ještě kontroluje ranger a doporučuje nám výlet na zítra.

10. 3. sobota: Vádí Arugot

Vstáváme celkem brzy a už v 8 hodin jsme u brány Vádí Arugot v En Gedi. Denýš chce fotit damany a kozorožce. My jednoho kozorožce potkáváme kousek před sebou v korytu řeky. Část cesty vede po kamenech korytem vody, parádní zážitek. Poprvé se taky koupeme v luxusní laguně. Údolí je nádherné, další část vede po vršku s výhledy na kaňon s oranžovými skalisky.

MaPa drtí vrcholek kaňonu s výhledem na Judskou poušť, zatímco Z. a D. došli k pramenům s vodopádem k parádním místům na koupání. My tam docházíme v půl druhé, rychlá koupačka, ovšem hlídač parku už začíná všechny vyhánět. Opouštíme toto krásné místo a snažíme se vymanit ze zástupu turistů. Večer se vracíme do kempu ve Vádí Mishmar, tentokrát tam spíme jen tři auta. Půjčujeme otvírák izraelské umělkyni.

Vádí Arugot v En Gedi

11. 3. neděle: Vádí David

Na 8 hod. už jsme před vstupem Vádí David, známějšího z NP En Gedi. Před vstupem nás vítají damani, roztomilí tlustí (asi) hlodavci. Jdeme krásným upraveným skalním údolím s mnoha vodními prvky a polehávajícími damany. Asi za 20 min. jsme u hlavního velkého vodopádu, kde se většina turistů, kterých sem jezdí davy, obrací. Ne tak my, Denýš běží fotit damany k prameni, my jdeme do jeskyně milenců po skalní cestě se stupy, užíváme si stínu a cvrkotu padající vody. Pak se asi 2 hodiny koupeme v pěkné vaně s průhlednou vodou – většinu času sami, pak i s německými turisty a Zdeňkem.

Když se frekvence lidí začne zvětšovat, stoupáme k prameni a nakonec i dále Tilsitovou stezkou traverzem nad Vádím do Suchého kaňonu. Slézáme skalami a pak dál skalním kaňonem po železných stupech, občas skokem přes vodu, k vodopádu Okno s nádherným výhledem. Naneštěstí jsme tu ve 13:30 a potkáváme stejného hlídače jako včera, který nám po žadonění dovolí se jen rychle vyfotit a musíme hopsat zpět. Zpátky jdeme vyhlídkovou cestou nad kaňonem k Field school, takže úplně sami bez turistů. U školy vidíme další damany, pak se vydáme k vstupu Vádí David, kde máme sraz.

Pája si po koupeli hodila do oka písek, tak chudák už od poledne slzí a brečí. Zatímco já v oku nic neviděl, Náčelník poprvé vyndavá z oka hromady písku (totéž bude dělat ještě další den asi třikrát). Poté co nás vyzvedl, jeli jsme do Kibbutzu En Gedi, který slouží zároveň jako botanická zahrada. Náramně to tu voní, vše kvetlo, hlavnímu parku vévodil baobab. Zd. a D. tu fotili odpoledne a dopřáli si oběd, teď už jen nakupujeme. V kempu budeme dnes sami, Zd. je rád, že dělá oheň. Pája celou noc slzí.

12. 3. pondělí: Ein Bokek

Pája se ráno probouzí jen s jedním okem, tak nasazujeme černé brýle a ucpáváme je kapesníkem. Hýbeme se z místa; jedeme do Ein Bokek k Mrtvému moři. Nejdřív si za resortem u zřejmě nového camping platzu prohlížíme solné ostrůvky, pak se vracíme do centra městečka na veřejnou pláž, platíme jen za parkování. Lidí tu je jen pár, hlavní jsou sprchy. Konečně lezeme do vody a ani se nenadějeme a všichni plujeme; síla solného moře je velká. Je to zábava. Na pláži je dovezený písek, takže sůl do nohou nebolí. Koupeme se celkem 3x, tak ani nestíháme tříhodinové parkování. Všichni se pod sprchou i myjeme, tak jsme jako noví.

Pokračujeme po pobřeží Mrtvého moře k hoře Sodoma. Nejprve nechceme vylézat až nahoru, ale nakonec si vyšlápneme až na vyhlídku. Cestou máme výhled na odsolovací jezírka moře, pukliny ve skále (způsobené působením soli) a na závěr výlez na magnéziovou bílou horu. Vzhledem k tomu, že slunce dnes žhne a ráno jsme se nenamazali (až před výstupem na horu), jsme všichni pěkní rudoši – každý má spálenou jinou část těla. Cestou fotíme výhledy na Judskou poušť. V nákupáku v Ravoně vybíráme peníze, čepujeme benzín a konečně kupujeme Páje kapky do oka, které se díky tomu začne zlepšovat.

Těsně před setměním dojíždíme na tábořiště Serpentin u NP En Avedat. Vypadá, že budeme sami, ale za tmy přicházejí 3 slečny a ustelou si hned vedle nás. Taky nám došla bomba na vaření, celkem brzy. Při kontrole rangerů Zdeňkovi hýká v mobilu kůň. Před setměním se rozezní sirény – naštěstí bomba žádná nedopadla.

Ráno je pěkná mlha, a díky tomu už v noci máme mokré stany – poprvé za náš pobyt. V noci slyšíme tlupu šakalů, nejsou daleko, ale vidět nejsou.

Spaní pod stanem

13. 3. úterý: En Avedat

Ráno se s Pájou vydáváme pěšmo do pouště Vádím Zin k prameni En Akev. Ve studené vodě pod vodopádem se smočíme, škoda že je tu zrovna páreček Izraelců, kteří sem dojeli autem. Pokračujeme skalním kaňonem mezi útesy porostlými několikametrovým rákosím k hornímu prameni a pak přes polední slunce přes hřbety pouštních hor zpět k Avedatu. Po cestě potkáváme mnoho kvetoucích rostlin, pazourků a ještěrek.

Před Avedatem odbočujeme po značce k dolnímu vstupu do NP En Avedat a máme cíl projít jím až k autu do kempu. Nejdřív nás zarazí, že je to zakázané (slouží to pouze jako východ), což by nás samo o sobě nezastavilo a zkoušíme strmou cestou jít v protisměru, ovšem jen do místa, kde je několikametrový žebřík a pod ním čeká na vylezení asi 6 školních skupin, rozuměj autobusů lidí/dětí. Po několika minutách to vzdáváme a necháme se zbaběle odvézt Zdeňkem. Po cestě se ještě kocháme výhledy na poušť a nakupujeme v Kibbutzu Midreshet Ben Gurion – ani kartuši, ani chladicí kapalinu do auta ale nemají. Zd. a D. mezitím fotili supy v NP En Avedat, ráno taky pouštní myši a orebice.

14. 3. středa: Avdat a Mitzpe Ramon

Po snídani přejíždíme jen pár kilometrů jižněji do jednoho z historických měst Kadidlové stezky zapsaného do UNESCO – do Avdatu. V pokladně se dáváme do řeči s paní, která se hned spřátelí s Denisou na Fcb a doporučí nám spoustu věcí. Starověké zbytky města projdeme za 2 hodiny – sklepy a jeskyně, palác se sloupy, střílny, zázemí římské armády… Dole se ještě koukneme na infofilm, naobědváme a pokračujeme do Mitzpe Ramon.

Každý návštěvník má údajně začínat ve Visitor Centru tyčícím se nad kráterem. My si akorát koupili pohledy a zeptali se na pár informací. Z. a D. šli  do expozice Bio-Ramon, my zatím prošli promenádou s vyhlídkami na kráteru. Do samotného Visitor centra do expozice nakonec Zd. a D. nepustili, protože se báli, že by tomu ve francouzštině nerozuměli.

Vydali jsme se tedy shánět ubytování dle doporučení od lidí. Green Backpackers neubytovával jen na jednu noc, tak jsme zamířili do Spice Route Quarter do Mee‘ver, komunitního prostoru, kde pracují dobrovolníci, zkrášlují zahradu, a navíc s tanečním sálem. Ubytovali nás v klidném dvojpokoji s 2+3 postelemi za 410 ILS, takže jsme to brali. Panovala tam navíc skvělá atmosféra, spousta mladých lidí, sdílená kuchyňka, mnoho koček a psů, krásné květy, navíc koupelna jen pro nás a další menší pokoje.

Šli jsme se ještě zpět do města nafotit kozorožce – kteří tu normálně chodí, kudy se jim zachce. Falafel v místním stánku – mimořádně dobrý, nákup v marketu se všemi zaměstnanci národních parků, se kterými jsme se dnes bavili a rychlý přesun na vyhlídku na západ slunce, který jsme nestihli. S Pájou jsme prošli naši čtvrť plnou klubů, barů, galerií a dílen – většina byla ale zavřená, jen spousty pobíhajících koček. Večer jsme vysedávali v hale Mee‘ver, plánovali cesty, popíjeli pivo, vyřizovali administrativu, využívali wifi a hladili kocoura, který celý večer seděl s námi na barevné matraci na paletě. V klubu žije taky několik psů, i ti polehávají na sedačkách.

15. 3. čtvrtek: Machteš Ramon

Spaní v posteli byla příjemná změna, i přestože byl pokoj prašný, od rána nám svítilo světlo stropem do očí, Denisa měla u hlavy záchod (přes zeď) a Pája po pivu moc nespala. Po snídani jsme ještě na chvíli sedli k internetu a koukli do zahrady. Pak jsme přejeli k Helmet cistern, nádrži na vodu X stovek let staré. My se vydali pak pěšky k hraně Machteše a pokračovali s krásnými výhledy na památník posádky raketoplánu Columbia a na Mt. Ramon (1035 m.n.m.) – nejvyšší horu Negevu, i když jsme si původně mysleli, že je to hora jiná. Byly tu také pozůstatky antických staveb k pohřebním účelům. Všude tu kvetli krásné červené tulipány.

Z Mt. Ramon jsme pokračovali po fialové značce, která nebyla ani v jedné z našich map, tak jsme se jí rozhodli zkusit. Šli jsme krásným vádím plným zeleně a oslích bobků a po hodině došli k Loz Cisterns, ke kterým jsme měli namířeno. Prošli jsme ještě velký červený okruh okolo cisteren – historických zásobníků vody a u tábořiště počkali na Z. a D., kteří zde fotili. Od 10 do 16 hodin na nohou a zase jsme potkali jen minimum turistů.

K večeři byl bulgur s kukuřicí. Spíme u egyptských hranic – čas od času nám nad hlavami prolétne hlučná stíhačka. Zvířata v noci žádná nepřišla, i proto, že tu byl hluk od ostatních přespávajících. Taky bylo zataženo a poprvé nás večer překvapil slabý déšť – v poušti! Postavili jsme poprvé i plachty na stany – doteď jsme spali jen v tropikách.

Machteš Ramon

16. 3. pátek: Ramonský zub

Ráno vyrážíme zpět do Mitzpe – zjistit, co znamená kontrolka na autě, nakoupit, na poštu. Pak zastavujeme na dně kráteru na výstavce kamenů. Pak vysedáme u Amonitové zdi, kde jsou skutečně viditelné zkamenělé schránky prastarých živočichů. Hecneme se a vylezeme až na Ramonský zub, nádhernou horu s výhledem. Poušť je zde opravdu barevná – od světlých přes oranžové, fialové, červené až po černé kameny. Na vrcholku se dáváme do řeči s Izraelkou, která jde celoizraelskou národní cestu od jihu k severu (značená bílo-červeno-modrou značkou) – máme štěstí, že většina našich výletů vede právě po této stezce. Zpátky uháníme, D. už na nás čeká (celý výlet tam i zpět trval dvě hodiny).

Pokračujeme autem pouští na jih směrem k Yotvatě. Dáváme si zmrzlinu. Kemp jsme nenašli, tak spíme před vstupem do Timna parku.

17. 3. sobota: Timna park

Došla druhá bomba, tak už můžeme vařit jen na pepu, což trvá dlouho, smrdí a špiní ešus. Ráno se dělíme, Z. a D. jedou fotit zvířata na safari do Yotvaty, my už v 8 hodin stepujeme před vstupem do Timna parku – není to národní park, tak je ochrana nižší a vstupné vyšší. Ve frontě ráno stojíme tři skupiny Čechů.

S Pájou vyrážíme pěšky s cílem obejít toho co nejvíc. K vidění jsou unikátní skalní útvary, především z červených a oranžových skal hornin, dále pak antické měděné doly, které se dají i částečně prolézat, kaňony, jeskyně, egyptské malby… Stihli jsme projít skoro vše. Krom stezek u měděných dolů nás nejvíce uchvátili Šalamounovy sloupy se skalní vyhlídkou. V cíli cesty u umělého jezírka je pro turisty atrakce – do flaštičky si každý může nasypat barevné písky. Trochu mě zklamalo, že za tak vysoké vstupné se o park více nestarají a neuklízejí. Jinak to byl nádherný zážitek. U jezera jsme čekali skoro 2 hodiny na Z. a D., kteří se zasekli při stopování rysa. Spali jsme tentokrát trochu dále od vchodu uprostřed pouštní planiny, tam kde včera spala skupina starších Čechů.

18. 3. neděle: Eilat

Po vaření na černém pepu vyrážíme do Eilatu, jen cca 30 kilometrů jižněji. Nejdřív hledáme Coral beach, kterou nacházíme, obhlížíme Camel Ranch, kde najdeme i camp side – Z. a D. se zde zapovídají s českou rodinkou, která zde kempuje. Nakonec se rozdělujeme, my se koupeme na maličké Village beach skoro sami v průzračné vodě, Z. a D. jedou na obhlídku ptačích oblastí.

Kolem poledne společně vyrážíme na Coral Beach, což je pláž spravovaná Správou národních parků, protože je zde překrásný pozůstatek korálové vegetace a spousty ryb. Koupe se tu jen na vyhrazených místech, i když teda spíš šnorchluje, než plave. K vidění jsou opravdu rozmanité druhy ryb a korálů všech barev. Po zavíračce v 17 hodin vyrážíme severněji na kemp, který nám doporučil ornitolog, kterého Denýš náhodně potkala na pláži. U jezírka jsme předpokládali výskyt zvířat, ale žádné nedorazilo. Jen výhledy na podivné barvy a tvary hor a skal. Jo a koupili jsme novou kartuši.

19. 3. pondělí: Red Canyon

Ráno přijíždíme do Red Canyonu. Je to úzký kaňon vymletý vodou tvořený hlavně rudě zbarvenými horninami. Prošli jsme nejzajímavější část dvakrát a pak ještě delší okruh dvěma dalšími vádí. Zdeněk objevil hezky zbarvenou sinajskou agamu, tak ji fotil, dokud nezdrhla. Po návratu k autu jsme přejeli zase na Coral Beach. Pája si tentokrát půjčila šnorchl od Zdeňka, tak viděla mnohem více korálů a ryb. Já šel na Zdeňkovo doporučení do vzdálenější části, kde bylo taky mnohem více barevných ryb. Sledovali jsme taky chobotnici. Do řeči jsme se dali s paní z české výpravy, která byla s rodinou v Jordánsku. Po třetí hodině zase slunce přestává hřát a už se nám tolik do chladné vody nechce. Pája navíc pěkně nastydla.

Red Canyon

Po zavíračce míříme do města na hlavní pláž, procházíme promenádou, dáváme si zmrzlinu a hledáme něco k jídlu. Nacházíme parádní falafel na hlavním náměstí, pán nám ve veselém rozmaru rozdá každému tři misky, ať si dáme zdarma k jídlu ještě saláty, papričky a smažený květák a lilek. Jídlo výborné, přežrali jsme se. Spokojeně se tak přesouváme do kempu nad Camel Ranchem. Je teplá noc. Vypadalo to, že budeme sami, ale přijelo ještě jedno auto, pak 2 s rodinkou s pěti dětmi, kterou jsme tu potkali včera a nakonec asi ve 4 hodiny ráno autobus plný zřejmě asijských turistů, kteří si to napochodovali na východ slunce těsně kolem našich stanů a pod širákem spícího Zdeňka.

20. 3. úterý: Cesta z jihu

Ráno se Z. a D. opět dává do řeči s rodinkou, zkoumají, jestli se večer kolem kempu potulovali šakali nebo psi, vlci? Dají nám také nějaké rady ohledně půjčeného vozidla. My se vydáváme přes horu na asi 90 minutový výlet s výhledem na pláže, hory, Eilat a Sinaj. Je trochu mlžno, ale i tak fajn procházka. Vycházíme u Field School, kde oficiálně začíná národní turistická stezka (je tam velký kámen, skládka a plot a taky deníček na vzkazy).

Míříme na Village beach, jsme tu sami, než nás nevybíravě vyžene nějaký Rus s kurzem potápění. Nové místo má sice horší přístup do vody, ale hezčí výhled a méně odpadků. Jen tu není žádný stín, takže přes poledne na více jak 35 °C docela trpíme. Koupeme se asi 5x, voda je super. Z. a D. jeli na birdwatching na plameňáky a zdrželi se na focení ještěrů, takže dorazili za námi až někde v půl druhé. Po krátké koupeli a válečné poradě se pak přesouváme na poštu poslat pohledy, ještě jednou prozkoumat ještěří zemi plnou velkých ještěrek a zase na sever k Mrtvému moři. Nocujeme někde uprostřed větrné nehostinné pouště.

21. 3. středa: Mrtvé moře podruhé

Vítr večer ustal. Ráno zjišťujeme, že parkoviště a několik čerstvých zvířecích stop bylo jen asi 250 metrů od našeho nocležiště. Po sbalení batohů a Denýšiných promofotkách odjíždíme k Mrtvému moři. Tady jsme dvě hodiny naložení ve slané vodě. Já kvůli rozřízlé patě lezu do vody po zadku a nohu mám raději zvedlou. Pája konečně vidí, a dokonce se jí díky soli na chvíli zlepšila rýma a kašel. Nakupujeme pár suvenýrů a vracíme se stejně, jako jsme sem před dvěma týdny dorazili – pouští s velbloudy a kolem zdi na hranicích.

Zastavujeme kvůli vyprášení a mytí auta, vypadá teď lépe, než jak jsme ho dostali. V Jeruzalémě trochu kličkujeme k benzínce, protože musíme mít plnou nádrž. Povedlo se, kolem 16. hodiny vracíme úspěšně auto a ověšení bagáží jdeme 3 km Jaffa street k hostelu. Hostel, který doporučila Denýš, je kousek u Jaffské brány, pokoje jsou malé a prašné, ale mají atmosféru. Je tu malá kuchyňka, rychlovarná konvice a terasy s židlemi a výhledem na město. Pán z recepce nám doporučil levnou arabskou restauraci v Novém městě, tak zkoušíme – falafel jen za 7 ILS je fakt pecka, tak si dáváme nášup. Cestou potkáváme náhodně Věrku a Evu s rodiči. Zpátky jdeme Starým městem s uličkami plnými obchůdků a s návalem lidí.

Pohled na Chrámovou horu z mormonské zahrady

22. 3. čtvrtek: Chrámová hora

Vstáváme už v 6 hodin, protože chceme stihnout Chrámovou horu, a protože tady už od 5 hodin zvoní zvony a z megafonů se rozléhají muslimské modlitby. Vyrážíme i se Zdeňkem ještě klidnými a zavřenými uličkami křesťanské a židovské čtvrti, líbí se mi trochu více než ty rušné. Docházíme omylem ke Zdi nářků, pak konečně na Chrámovou horu, kde naštěstí v 7:15 ještě nejsou davy turistů, ale klid. Obdivujeme výhled na hřbitov, i Skalní dóm. Pak se už bez Zd. vydáváme směrem na Olivetskou horu. Navštěvujeme památky a kostely po cestě – líbí se nám podzemní hrob Panny Marie, Gestsemanská zahrada s tisíciletými olivovníky, výhled z vrcholu i Pater-Noster (kostel s otčenáši v mnoha jazycích).

Při prudkém sestupu zpět dolů nacházíme mormonskou zahradu, do které nikdo nechodí. Vítá nás zahradník Mahmud, muslim, který zde pracuje už 30 let a zve nás na kávu. Připravil ji na ohni tradičním způsobem. Ukazuje nám svou jeskyni, ve které má zázemí, ukazuje na mobilu svou početnou rodinu a povídá o tom, jak se mu žije v Izraeli. Velice zajímavé setkání a odpočinek.

Ze zahrady se vydáváme ještě do uliček Starého města, procházíme na Via Dolorosa, jdeme do cukrárny Jaffar Sweets, kde si dáváme specialitky s kozím sýrem. Pak v Al Ayed v patře hostina – jehněčí s rýží, polévkou a saláty a shawarma. Mňam! Nacpaní jdeme ulicí Ha-Nevim na tržnici v Novém městě, kde mají spoustu dobrot, ale prodávají tam vlastně úplně všechno. Na ubytování se vracíme až docela pozdě. Děláme společnou večeři.

23. 3. pátek: Davidovo město a Sion

Skrze roztomilé uličky Starého města se vydáváme do Davidova města, kde sestoupíme do podzemí a uvidíme něco málo z původního Jeruzaléma. Rozhodli jsme se neabsolvovat trasu skrze vodní tunel (kvůli zamokření a Pájině trvající rýmě), ačkoliv Zdeněk ji šel a bylo to prý úplně v pohodě. Prohlídka podzemí byla fajn, zpět jsme se vrátili novějším podzemním tunelem (většina turistů zde nasedá na autobusy).

Pokračovali jsme na horu Sion, kde je mimo jiné hrob krále Davida. Hledali jsme pak vstup na hřbitov, jak nám radil tištěný průvodce, ale po hodině obcházení ze všech možných stran jsme ho nenašli. Znaveni jsme se vrátili do Starého města a snažili se ještě rychle projít to nejzajímavější z Židovské čtvrti. Ovšem už všude zavírali kvůli blížícímu se Šabatu. Až večer jsme navíc zjistili, že se v Izraeli změnil čas na letní – o den dříve než v Evropě, takže jsme celý den chodili „o hodinu pozdě“.

Čekali nás ještě památky na Via Dolorosa. Dostali jsme se konečně do Kostela Svatého Hrobu, kde byl údajně Ježíš ukřižován. Kostel má několik velmi odlišných částí a zajímavou atmosféru. Jediná věc, co kazí dojem, jsou úmorné mezinárodní davy turistů.

Poprvé jsme zažili, že se v pátek zastaví ve městě život – zavřou všechny obchody, služby a nejezdí ani hromadná doprava. Pája večer vyrazila ještě z vyhlídky pozorovat Zeď nářků při Šabatu. Po cestě potkávala spousty spěchajících lidí ve svátečním oblečení s modlitební knihou.

24. 3. sobota: MaeŠarim

Zamířili jsme hledat vyhlášené pekařství z průvodce. Povedlo se, pekař v oprýskané místnosti na nás pomrkává a usazuje ke stolu. Přímo před našima očima připraví čerstvý tradiční sladký koláč se sýrem. Vzhledem k čerstvosti a unikátnosti je to opravdu zážitek, ale cena je tedy více než izraelská L

Cestou sem jsme se stavili na střeše Kostela Svatého Hrobu, kde sídlí etiopská církev. Chtěli jsme to jen zpovzdálí vidět, ale hned se nás ujal místní kněz a ukázal nám jejich zázemí. Deštivé poledne jsme strávili v Rotschildově Muzeu. Zaměřuje se na místní historii a archeologii v tradičním pojetí. Cestou potkáváme hostelovou spolubydlící, Hispánku ve středních letech, které jsme včera neúspěšně pomáhali přebookovat letenky do Jižní Ameriky – ptala se, jak to dopadlo. Bohužel neuměla anglicky, těžko říct, jestli se jí nakonec podařilo nějak odletět.

Šabat jsme ještě využili k procházce do zajímavých částí města a přes zavřenou tržnici to vzali do ortodoxní čtvrti MaeŠarim. Nechtěli jsme se zde moc zdržovat, jen načerpat atmosféru. Potkávali jsme děti hrající si venku, oznámení na jednobarevných plakátech a muže s tradičními chlupatými klobouky. Při odchodu se s námi dal do řeči domorodec – klasicky se vyptával odkud jsme a jak jsme staří, ačkoliv by se nedivil, kdybych byl Izraelec a věk nám jako vždy nevěřil. Ještě jsme se byli projít do arménské čtvrti a znovu navštívili Kostel Božího hrobu.

25. 3. neděle: Cesta domů

Po snídani na terase našeho hostelu a sbalení věcí se naše cesta nachýlila ke konci. Po cestě jsme ještě nakoupili chalvu a šli pěšky na autobus na letiště. Na letišti jsme byli přehnaně brzy, a navíc náš let měl několikahodinové zpoždění. Zbyl tak čas na převážení batohů. Bezpečnostní kontrolou jsme prošli bez problémů, ale poslali nás na kontrolu zavazadel – Páji batoh tak prošel důkladným přebalením. Let probíhal bez problémů, jen návrat z teplých krajin do zimní noci byl trochu šok.