V druhé polovině letních prázdnin se několik členů sdružení zúčastnilo výpravy do Rumunska, konkrétně do oblasti Banátu na jihozápadě země. Nalézá se tam totiž několik vesnic založených přibližně dvě století zpátky českými přistěhovalci. Nebylo by na tom nic tak neobvyklého, ale český folklór, jazyk a zvyky zde přetrvaly dodnes. Díky nedostatku práce však českých obyvatel kriticky ubývá
První osídlenci sem zamířili v roce 1823 na popud jistého obchodníka lákajícího na snadný zisk z těžby dřeva a založili vesnici Svatá Alžběta. Ta pro nedostatek vody zanikla, v průběhu let pak zanikla ještě jedna česká vesnice. Život zde se zprvu zdál jednodušší, než byl. Pro nutnost se Češi začali stávat pohraničníky a zakládat další vesnice, těžba dřeva nevynášela, zato stát platil dostatečně. Momentálně se v Banátu nachází vesnic šest, z čehož jsme navštívili tři. Nyní však již k samotnému výletu.
Vyrazili jsme z Prahy autobusem s řidičem, který žil do svých dvaceti let v Banátu, nicméně jako většina mladých v tomto věku odešel do Čech. Po přibližně dvanáctihodinové cestě přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko jsme dorazili do rumunské vesnice Sasca Montana, ve které začalo naše putování. V plánu bylo za dva dny projít stezku vedoucí rumuským národním parkem údolím řeky Nera. Stezka je vytesána do skály a na mnoha místech je doplněna tunely, její původ však není jasný. Plán se podařilo víceméně dodržet a po přespání za lanovým mostem jak z Indiana Jonese jsme dorazili do další rumunské vesnice. V té se nám potvrdilo, že Rumuni si opravdu s životním prostředím moc hlavu nelámou. Jeden místní obyvatel stál se svým autem uprostřed řeky a umýval ho saponátem 🙂 Budoucí poznatek je takový, že české venice v Banátu jsou čistší a upravenější.
Následující den jsme poprvé dorazili do české vesnice – konkrétně do Gerníku. Nutno podotknout, že po skupinách, jelikož jsme od rána operativně řešili ztrátu jednoho člena patnáctičlenné výpravy. Pro někoho, kdo tři dny za sebou slyší nesrozumitelnou rumunštinu je odpověď na pozdrav „Dobrý den, opočívate, odpočívate?“ více než překvapivá. Za chvíli jsme si však zvykli, že tu opravdu mluví česky. Zchladili jsme se místní vodou ze studny, protože jsme šli v teplotách mířících ke čtyřiceti stupňům. Pak jsme zamířili do hospody. Všude se dá platit i českými penězmi, ale náš poznatek je takový, že v rumuské měně – Leiích – jsou ceny příznivější, protože místní přepočítávají do korun „od oka“. Naše skupina přespala následující noc u vodních mlýnků „u Petra“, což je nádherné údolí se soustavou malých mlýnků na mouku, dodnes využívaných místními Čechy.
Další navštívená obec se jmenuje Rovensko. Opět nás při cestě zastihlo skupinkování, menší část výpravy dorazila již odpoledne, ale ostatní si najali povoz na batohy z Gerníku. Ten však díky upadené podkově témeř nevyjel a naše druhy tak čekalo dlouhé putování i po setmění. Nicméně jsme se ve zdraví shledali u místní paní Pražákové, u které jsme se ubytovali, dostali večeři a snídani následující dva dny ráno. Chléb je v Rumusku zpravidla bílý, protože místním se nevyplatí pěstovat žito na tmavý chléb. Nám se poštěstilo zde dostat i trochu tmavého. Jedli jsme zde typický domácí slaný sýr, pak placky podobné langošům nasladko i naslano, a spoustu dalších dobrot. Tradičně skoro každý obyvatel má svoji slivovici, ta se také hojně prodává turistům, stejně jako sýr. Strávili jsme zde i následující den. Ochutnali jsme taky rumunské pivo, které není zas tak špatné.
Protože náš výlet provázela mnohá zdržení, rozhodli jsme se, že vynecháme cestu do vesnice Bígr ale raději půjdeme zpět přes Gerník do Svaté Heleny, kde nás bude také čekat odvoz. Zopakovali jsme si nejhezčí úsek (Rovensko – Gerník) s typickými banátskými kopečky a vozovými cestami otevírajícími neobvyklé scenérie. V Gerníku se nachází pekařství a při zpáteční cestě jsme si nechali upéct čokoládové loupáky, stálo to za to. Cesta nám trvala necelé tři dny a nejvíce zajímavostí bylo k nalezení při červené turistické značce za Gerníkem směrem do Sv. Heleny. V Banátu je zavedeno značení Klubu Českých Turistů, který také vydal mapu této oblasti, což pro mě zprvu také bylo překvapení. Cestou se nachází dvě jeskyně – Turecká díra a Vranovec – dále pak takzvaná Kulhavá skála. Obecně je v oblasti Banátu obvyklá krasová činost, a proto v místních polích nalezneme prohlubně (závrty), což jsou vlastně zřícené zarostlé jeskyně. Turecká díra je však prostorná volně přístupná jeskyně, která je proslulá tím, že tam Rumuni nahánějí krávy a podle toho je to tam i cítit. Když se člověk dostane hlouběji podle potoka, který teče do jeskyně, uvidí i krápníky. Vranovec je menší, avšak pro návštěvu zajímavější, volně přístupná jeskyně. Pokud člověk zdolá schodovitý tunel – nejlépe bosky kvůli všudypřítomné vodě – naskytne se mu ve vrchní komoře krásný pohled na neponičené krápníky. Cestou musí být člověk opatrný, aby nevyplašil pavouky a netopýry. Kulhavá skála je potom pěkný skalní most z masivního kamene.
Naše poslední zastávka byla Svatá Helena, ležící blízko Dunaje. Dorazili jsme tam v pondělí, den před odjezdem, okolo poledne. Každý si zařídil co chtěl, někteří nakoupili sýry v hospodě či u místních obyvatel, kozí i kraví, jiní se oddávali točenému pivu. My jsme se rozhodli jít na vyhlídku na Dunaj a výlet stál za to. Bez batohů to byl nezvyk. Výhled do Srbska na protějším břehu byl korunován rozsáhlou hradní zříceninou nedaleko města Golubac. Rozhodli jsme se pak slézt po skalkách až k řece, která zde má šířku tak 200 – 300 m, a přes Rumumskou vesnici Coronini vystoupat zpět do Heleny. Část cesty jsme jeli stopem v sedmi lidech, vezl nás „project manager“ výstavby větrných elektráren, která tu teď propukla. To je asi největší aktuální problém lidí ve Svaté Heleně, okolo vesnice má vyrůst 21 stožárů větrných elektráren. Místní se bojí odlivu českých turistů. Mnohem větší problém je však narušení krajinného rázu. Česká televize o tom nedávno vysílala dokument (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporteri-ct/ ).
Na závěr chci říct, že každý si našel něco svého, někdo pohovory s místními, někdo obdiv ke krajině, někdo se projel na koních, které je zde možno půjčit. Já osobně obdivoval starou, avšak stále funkční zemědělskou techniku a koňské povozy, které bylo možné potkat častěji než auta. Později před setměním bylo možné ve Svaté Heleně sledovat krávy, které jsou naučené chodit z pastvy přímo domů a drknout do dveří svých majitelů. Myslím, že jsme si všichni zase rozšířili své obzory. Byla to povedená akce a všichni bychom návštěvu Banátu doporučili dalším lidem.