Hlavou dolů byl čtrnáctidenní zážitkový pobyt pro starší mládež, který se konal v podsadových stanech na Folbrechtově louce u obce Raspenava od 3. do 17. července 2011. Etapová hra začala nevinným letem na Fidži a velmi záhy se změnila v boj trosečníků o holý život! Nebyla nouze o fyzicky náročné aktivity, spoustu zábavy, ale i chvíle kreativní a možnost dozvědět se něco o sobě či o přírodě v duchovních zastaveních.
Táborový příběh tentokrát začal již informacemi o táboře, které jsme rozesílali v půlce června. Byla to informace o výhře zájezdu na Fidži s leteckou společností Statek airlines. Součástí byla i letenka s časy a místy odjezdu na tábor. Nízkonákladová společnost nechala na cestujících, aby si přinesli vlastní kyslíkové masky. Účastníci dostali jednoduchý návod, jak takovou masku vyrobit, ale většina i tak popustila uzdu fantazii. Bylo vidět, že si je každý schopen ze sebe udělat srandu, proto seznamování při nástupu do „letadla“ první táborový večer probíhalo ve velmi uvolněné atmosféře.
Příjezd do Raspenavy a celý první den byl organizován jako provoz na letišti. Od vlaku je doprovázely letušky, na tábořišti je vítal kapitán letu, táborová pravidla byla podána formou Provozního řádu letiště Raspenava. Vzhledem k vytrvalému dešti a varování na možnost povodní jsme tábořiště nezabydlovali, i účastníci byli celý den v letadle a tudíž si vybalovali pouze nejnutnější věci. Před večerkou vydal kapitán letadla varování na možné turbulence, všichni se museli usadit na svá místa. Při průletu bouřkou do letadla uhodil blesk a motory zachvátily plameny. Letadlo se stalo neovladatelným a i přes veškerou snahu pilotů nebylo možné udržet letadlo ve vzduchu. Naštěstí byť smrt obcházela kolem, strážní andělé při nás stáli a všichni pád letadla přežili.
Ocitli jsme se v neznámé krajině. Bez vybavení, bez zásob. Na snídani jsme ještě v troskách letadla našli nějaké potraviny, ale vyhlídky nebyly růžové. V následujících několika dnech si účastníci měli možnost vyzkoušet přežití v divočině. Úspěšně se jim podařilo získat vodu z větve břízy nebo kořínků bylin, naučili se lovit zvěř oštěpem, vyrábět sklopné pasti nebo rozdělat a udržet oheň.
Po třech dnech, kdy už nám začaly docházet zdroje obživy a naděje na záchranu se zmenšovala, jsme se rozhodli pro prozkoumání širšího okolí v naději, že najdeme stopy nějaké civilizace. Perfektní příležitost naučit se pracovat s podrobnými mapami pro orientační běžce.
Jelikož jsme v troskách našli i jeden záchranný člun a počasí tomu přálo, naplánovali jsme trasu tak, aby bylo nutné překonat nedaleký rybník. Když už bylo rozhodnuto, že se vracíme do tábora, protože ani ve vzdálenějším okolí nebylo nic nalezeno, si bystřejší účastníci všimli, že nás celou dobu z protějšího břehu pozoruje skupinka tří domorodců. S obavami jsme se k nim přiblížili, ale nedokázali jsme s nimi navázat kontakt. Do tábora jsme se vraceli s nadějí, že tu nejsme sami a s obavami, co kdyby to byli kanibalové. Všichni si oddechli, když druhý den ráno přišli domorodci v mírové náladě. Táborníci zjistili, že není jednoduché domluvit se s kulturou tolik odlišnou od naší.
Poté, co je domorodý kmen přijal za takřka vlastní, se od kmenových lovců dozvěděli, že jejich ohnivý pták dopadl několik dní cesty odtud. Nebylo nad čím dlouho uvažovat – záchranáři budou určitě pátrat po vraku letadla. Před tak dlouhou cestou bude ale dobré stavit se u šamana pro dobrou radu a vyprosit si přízeň bohů.
Jednotlivé týmy si sbalili nejnutnější věci a vydaly se za nadějí na návrat. Po dvou dnech putování ve vytrvalém dešti konečně vrak objevily. Na místě je ovšem nečekali záchranáři, ale pouze poblázněný vědátor, který jen opakoval, že bez nich nikam nepůjde. Nakonec se jim podařilo přesvědčit jej, aby s nimi odešel na tábořiště. Tam mu daly najíst a napít teplého čaje, což ho uklidnilo natolik, že jim pověděl svůj příběh: převážel koaly, aby je vrátil do volné přírody. Byl univerzitní vědec zkoumající možnosti příjmu vody skrz potravu, ale jeho výzkum měl být zneužit pro vojenské účely, proto s nimi prchl. Zkušení táborníci mu okamžitě vyrobili pasti a pomohli vystopovat rozutíkané medvídky (plyšové koaly). Po hodině anatomie jim pak za vědcovy asistence vyoperovali čip, který sloužil k lokalizaci koal. Je ten lokalizační čip opravdu tak nebezpečný, nebo je klíčem k záchraně? Než stačili najít společný postup, byli obklíčeni maskovaným, po zuby ozbrojeným, komandem. Hledalo koaly. Následující den bylo úkolem porazit ho. V sázce bylo hodně: nejen život koal a účastníků, ale i slib, že se dostanou zpět do civilizace, pokud zvítězí. Dvě hry, ve kterých měli poměřit síly, vymýšlelo komando a druhé dvě táborníci. Bohužel ozbrojenci neunesli tíhu porážky, a tak místo splnění slibu unesli 4 zajatce do doby, než jim zbytek tábora vydá koaly. Naštěstí zasáhl domorodý bojovník, kterému se podařilo zajatce nejen osvobodit, ale společně dokázali sehnat důležité předměty k vrtulníku komanda.
Začal závod o čas, kdy se táborníci snažili dosáhnout vrtulníku dříve než ozbrojenci, odletět a vrátit se domů. Převaha táborníků byla obrovská a dobytí poslední bašty, kterou komando hájilo, netrvalo ani deset minut. Pak už zbývalo jen doběhnout na heliport na Skalním hradě, vylézt do vrtulníku a zavřít jej, nalít palivo, zprovoznit vysílačku a vzlétnout. Euforie, která zachvátila všechny, když jsme se za soumraku zvedli na cestu k domovu, byla ohromná. Na letišti v Raspenavě nás pak čekal zástup novinářů a hostina, kterou Statek airlines připravil pro přeživší.