Letos poprvé si neprojdu VRAHa, říkala jsem si při předzávodových přípravách a bylo mi to trošku líto. Žádných 80 kilometrů v nohách, bloudění za tmy v lese, plnění bláznivých úkolů (na nějakém kopci ideálně 🙂 Když jsem proto náhodou narazila na stránky Závodu tří vrchů, nebylo nad čím váhat.
S Karlem Brusničákem jsme se zaregistrovali a už se jen těšili na další zážitek. Karel v průběhu podzimu poctivě trénoval, putoval po Skotsku, účastnil se Pěti beskydských vrcholů, VRAHa, takže měl nachozeno a holedbal se, že mě v případě nouze do cíle jednoduše odnese 🙂
A nastal ten slavný pátek a my jsme nasedli do vlaku směr Ostrov nad Ohří. Naprosto jsme nevěděli, co nás čeká, navíc jsme si ani jeden nezapsali jméno tělocvičny, kam že jsme to měli dorazit, vlak pomalu nabíral zpoždění, a jak se ukončení registrace blížilo mílovými kroky, panika (alespoň na mé straně 🙂 vzrůstala. Naštěstí se v Ostrově z vlaku vyhrnulo tolik dvojic, že jsme nemohli cestou do ubytovací tělocvičny zabloudit, ani kdybychom chtěli.
Dostali jsme tričko, našli si místo na podlaze a čekali na slavnostní zahájení. V deset konečně předstoupili organizátoři, my celí natěšení, že se konečně bude něco dít, a on prý je start v pět ráno! Karlovo rozhořčení bylo slyšet asi na půlku tělocvičny, když si stěžoval – „No co to je tohle jako? To si mám jako jít lehnout? To mám jako jít SPÁT?! Ty skauti jsou ale měkký! Měli by jet na VRAHa a tam by teprv viděli, jak vypadá takový extrémní závod. A navíc je to jen jednodenní! Pch.“ Po chvíli, když se v tělocvičně dokonce i zhaslo, mu nezbylo nic jiného, než si lehnout a zkusit něco naspat.
Ráno v 5.01 vycházíme před tělocvičnu, a vidíme jen proud čelovek přes město. Kam všichni běží? To byl už start jo? a trochu zmateně taky vyrážíme. Chvíli trvá, než se dostáváme z města k nemocnici, a davy neřídnou. Po chvíli nás to přestává bavit a zahýbáme z kopce jednoduše dolů, a pak ještě několikrát, cesta necesta. Při svítání filozujeme nad tím, že když na VRAHovi svítá, je čas největší krize, po celé noci bloudění, zatímco tady se teprv dostáváme do tempa.
Na prvním stanovišti na nás čeká úkol na paměť a instrukce, kam dál na vodní stanoviště. A opět – všichni se spouští z kopce na jednu stranu, my však volíme trasu alternativní a když potkáváme dvojici v protisměru, máme ohromnou radost, že nejsme poslední 🙂
Cesta nyní vede kolem Ohře, kde nelidsky brzo potkáváme jednu loď a celý zbytek chůze trávíme v úvahách, byla li to posádka organizátorská, nebo snad závodící! Na druhém stanovišti nasedáme do lodě a začínáme hrdě brázdit vody Ohře. Jakožto háček jsem za chvíli mokrá až za ušima a můžou za to peřeje, déšť, 11km, jeden přenášený jez a taky Karel, když mu ujede pádlo a zcáká mě i zezadu 🙂
Na další stanoviště, lezecké, jdeme vyhlídkovou trasou a z nudy hrajeme na asfaltce na babu, na což jiné dvojice hledí s údivem. Na skalách u Pernštějna si každý vylezáme jednu z nejlehčích tras, něco mezi trojkou a čtyřkou, v pohorách, za mokra, a ve zbylém čase do konce limitu si ještě rychle vystoupáme pro jedničku, protože body se vždycky hodí, ne? Nasbíráme deset bodů a celí šťastní cestou dál plánujeme, že budeme muset chodit v Praze trénovat, aby to příště nebyla taková bída 🙂
Od lezení jde trasa už jenom do kopce, na hřeben Krušných hor. Předháníme se s dvojicí interně pojmenovanou Velkej a Malej a odmítáme se vzdát. Taky déšť trochu houstne, ale jsme líní zápolit s pláštěnkami, takže to bylo stylem, to časem přejde a uschne. Po nějakém čase nám dojde, že poslední smíšenou dvojici, či snad dvě holky jsme potkali naposledy v poledne. A tak to taky zůstalo až do konce závodu.
Na další stanoviště, na holém Hájském kopci, už sem si nesu v botách svá malá soukromá jezera. Po splnění úkolu na zručnost na nás fotograf uznale kýve, jakože takhle dobrý výsledek tu ještě nebyl a my, povzbuzeni pochvalou, vyzvídáme, na jakém pořadí jsme došli. A jaké je naše překvapení, když se dozvídáme, že prý dvacátí! Celou cestu jsme kalkulovali, že se nacházíme v zadním poli závodu a ono ejhle!
Takže nás místo dalšího stanoviště, Klínovec, nemohlo nijak odradit. Před závěrečným stoupáním se dělíme s další dvojicí o medvídky a na vrchol v mlhách stoupáme už se stmíváním. Doplňujeme vodu, Karel mě bere na záda a za větrných podmínek se snažím sesbírat co nejvíc kolíčků do pusy. No, žádná sláva. V přilehlé hospodě ždímám a přezouvám ponožky a než bychom se stihli rozsedět, vyrážíme dál. Scházíme do Jáchymova a to, co jsme slezli, vylézáme pekelnou černou sjezdovkou zase nahoru. Mám už toho dost a odpočívám ve stoupání skoro po každých deseti krocích.
Na hřebeni trochu bloudíme a naivně jdeme za světýlkem, což je ovšem rozhledna vzdálená nějakých 20km, po chvíli se však vzpamatujeme, změníme směr, a s úvahou, když půjdeme pořád jen do kopce, musíme trefit vrchol, dorážíme na poslední stanoviště s tzv. prasárnou, tedy fyzicky náročnější aktivitou (po těch cca 60 kilometrech v nohách).
A teď už jen co nejrychleji do cíle! Volíme cestu dolů podél elektrického vedení, s tím, že se časem napojíme na značku. Ovšem značka nikde a tak pokračujeme stále dolů cestou necestou, což se moc nelíbí asi třem dvojicím, jež se rozhodly nás následovat. No co, jejich smůla. Abychom jim utekli, zkracujeme si cestu do Ostrova přes pole a zhasínáme čelovky. Stejně jsou za námi. To, že se pak pole mění v oranici a je skoro nutné lézt nějakým domorodcům do zahrady, už nás nemůže rozházet a kolem jedenácté dorážíme do cíle. Nahlašujeme se a na suchou otázku – „Kdy jste odstoupili?“ ublíženě namítáme, že jsme došli všechno! Vše je bez nadšení zaznamenáno, my jdeme na guláš, sprchu a spát.
Ráno zas nejistě čekáme, bude li něco jako vyhlášení, a kdy, jestli pak ještě něco bude, nebo ne. Vyhlášení je. A my jsme, famfára, čtrnáctí! A to jsme si mysleli, když byla vyhlášená místa dvacátá a přilehlá, že na nás bylo zapomenuto 🙂
Celou nedělní cestu vlakem jsme rozlámání a schody nám dělají trochu potíže, ale já jedu v pondělí ráno čilá na tělocvik a nic mě nebolí, a tak plánujeme, že příští rok to dáme ještě líp!
