Dobrodružný pobyt v pralese po stopách ztracené expedice byl plný zvratů, nebezpečí i napětí. Čtěte táborový příběh v článku…
Táboření Volání divočiny se konalo od 17. do 30. července 2016 v Albrechticích u Drahonic (okr. Strakonice). FOTOGALERIE STATEK | FOTOGALERIE SCHIMAN | TÁBOROVÝ WEB
Účastníci přijeli na základě zvacího dopisu, ve kterém jim profesor biologie slibuje neopakovatelný vědecký zážitek. Výzkumná Expedice Amazonie Longlife Revival se má vydat po stopách původní expedice, která se před deseti lety pod vedením otce profesora vydala do pralesa zkoumat příčinu dlouhověkosti místních kmenů, a nikdo z výpravy se nevrátil.
Po příjezdu na nádraží v Ražicích je profesor přivítá a cesta do divočiny může začít. Hned za vesnicí projdou všichni členové důkladnou zdravotnickou prohlídkou, aby si výzkumný tým ověřil, jestli jsou všichni způsobilí k účasti na náročné expedici. Po nějaké době potkáváme dalšího člena posádky, který nám dá rychlokurz základních posunků znakové domorodé řeči, díky nimž bychom měli být schopni říct, odkud přicházíme, že přicházíme v míru, máme hlad a pár dalších užitečných sdělení. O kus cesty dál potkáváme větší skupinu badatelů, kteří nám připravili ochutnávku typických amazonských specialit.
Po příchodu na místo, kde byla zachycena zpráva o posledním výskytu členů expedice, nacházíme tábořiště, které je skoro prázdné. Jsou tu dvě postavy oblečené v kůžích, které příchozí táborníci vyrušili od přípravy oběda (nad ohněm se ještě dopéká maso). Primitivně vypadající lidé, když spatří táborníky, s křikem utíkají do lesa. Táborníci prozkoumají tábořiště, zdá se opuštěné. Ani v okolí není stopy po žádných lidech.
Z cesty jsme všichni poměrně vyčerpaní, jsme tedy vděční za prázdné tábořiště, které nám na noc může v nebezpečném pralese poskytnout útočiště. Zítra budeme putovat dál. Zbytek dne strávíme odpočinkem, vzájemným poznáváním se a průzkumem tábořiště a okolí. Večer u táboráku nás překvapí domorodý kmen – Unové. Mezi Uny jsou dvě osoby, které jsme odpoledne vyrušili od přípravy oběda. Náš profesor naštěstí hovoří místní řečí, takže se s kmenem domluví, že nejsme nepřátelé, ať nás nechají přespat, že zítra zase půjdeme dál. Dobře, můžeme zůstat tady, ale pod podmínkou, že budeme mluvit stejnou řečí. Abychom si rozuměli, je třeba provést rituál. Zajít pro byliny, které si dáme pod polštář, ráno je použijeme k výrobě lektvaru. Vyrazit je možné hned, po jednotlivcích. Všichni účastníci se úspěšně vrátili do tábora s bylinou.
Druhý den ráno hned po snídani provádíme rituál. Šamanka uvařila lektvar, jehož příměsí jsou i naše sliny. Jakmile si po vypití lektvaru rozumíme, sdělíme kmenu Unů, že jsme přišli hledat výpravu, která tu měla být před 10 lety. Dozvídáme se, že ano, před deseti lety tudy prošla výprava. Všichni se vydali hlouběji do pralesa směrem k vesnici kmene Mawe a pak už jsme o nich neslyšeli – asi našli to, co hledali. Můžete jít za nimi, ale protože je prales plný nástrah a vy jste teď naši přátelé, naučíme vás něco ze svých dovedností, abyste měli šanci na přežití.
Zbytek druhého a celý třetí den se učíme od kmene různé dovednosti, které jsou nezbytné pro přežití v nebezpečném pralese. Naučíme se pracovat s ohněm, vyrobit si kopí a zabít s ním divoké prase, zorat zem, oplotit si políčko a zasít řeřichu, dozvídáme se základy šifrování. Abychom se naučili všímat si detailů v přírodě, vyrobili jsme si plastický model tábora a blízkého okolí.
Večer toho dne se z lesa začínají ozývat divné zvuky – něco mezi troubením a zvukem nějakého velkého zvířete. Zesilujeme hlídky, ale protože zvuky ustaly, jdeme spát. Vše se zdá být v pořádku.
Ráno zjišťujeme, že se nám ztratilo z kuchyně jídlo připravené na dnešní den. Kuchaři jsou nešťastní, bylo to moc dobré maso. Rozhodneme se tedy jít na lov, abychom ztrátu vynahradili. Dovednosti od kmene Unů jsme si už osvojili, takže by to pro nás neměl být problém. A taky že není! Po pár hodinách se vracíme s bažantem, liškou a jelenem, které jsme ulovili vzduchovkou, foukačkou a lukem. Masa máme dost pro celý tábora, zbývá už tedy jenom maso uvařit v setonově hrnci.
Od kmene jsme se již naučili vše, co jsme mohli, jsme tedy připraveni na cestu. Bývalá expedice měla namířeno ke kmeni Mawe, ke kterému sice nevede dlouhá cesta, ale zato je nebezpečná – po cestě je nutno překonat několik nástrah, proto není kmen Unů s kmenem Mawe v žádném kontaktu.
Vydáváme se po stopách původní expedice, tedy do tábora kmene Mawe. Po cestě se dozvídáme několik legend, které popisují bytosti, které jsme onehdá slyšeli i v našem lese. Některé legendy bytosti popisují jako démony, něco mezi člověkem a zvířetem, jiné je popisují jako zlé lidi, kteří páchají zlo a zatím nebyli potrestáni, jiné legendy mluví o původně hodných lidech, které potkalo neštěstí a oni se akorát brání. Neví se, které a jestli vůbec některé z nich jsou pravdivé. Těsně před táborem kmene Mawe musíme slanit skálu, poté si zavázat oči a poslepu přejít přes lanovou překážku. Do tábora Mawe přicházíme poslepu, aby zůstalo zachováno tajemství, kde se kmen nachází. Poté, co opět vidíme, zjišťujeme, že kmen postihla neznámá nemoc a že je na pokraji vyhynutí. Jediná přeživší v táboře je šamanka, která zesláblá stojí před námi. Dozvídáme se, že s kmenem kdysi žili členové původní Expedice. Jakmile členové Expedice přišli ke kmeni, už jim kmen nedovolil odejít, protože znali tajemství Stromu. Ale oni vlastně ani nechtěli, protože se tam žilo dobře.
Šamanka z kmene Mawe nám dále vypráví, že kmen odedávna žije ve spojení se Stromem. Každý rok vysílají ke Stromu nejstatečnějšího bojovníka, aby donesl mízu ze Stromu (je to těžký a prestižní úkol) a ona z něj vyrábí lektvar, který uzdraví veškeré nemoci a úrazy lidí kmene Mawe. Posledních několik statečných bojovníků se nevrátilo. Mezi posledními odeslanými byli i dobrovolníci z expedice. Má podezření, že by v tom mohli mít prsty Kotové – část kmene Mawe, která se dala na zlou cestu. Kotové si chtějí uzurpovat mízu ze Stromu pro sebe a ne, že ji kmen Mawe dá leckterému náhodnému potřebnému.
Naše cesta po stopách expedice tedy vede ke Stromu. Zároveň slíbíme šamance, že jí pomůžeme a mízu Stromu jí doneseme, pokud to bude v našich silách. Šamanka nám chce sdělit místa, kde najdeme kousky mapy, která nás dovede ke Stromu, ale je už příliš vyčerpaná a během proroctví se zhroutí vyčerpáním. Vstoupí prý ale do snu šamance z kmene Unů a mapu jí pošle po větru.
Před tím, než se vydáme na cestu zpět, si všimneme, že máme všichni fialové fleky na rukách. Co to může být? Šamanky se neptáme, ale naše fleky se nápadně podobají flekům, které jsme viděli na mrtvolách ve vesnici Mawe okolo šamanky. Možná jsou to příznaky nějaké nemoci? …
Během cesty se na nás projevují další příznaky – někdo oslepne, někdo přijde o ruku či nohu, jiní zase ztratí řeč. Vzájemně si pomáháme, abychom došli co nejrychleji do tábora kmene Unů. Těsně před táborem na nás ale čeká šamanka a odmítne nás pustit do vesnice, protože bychom mohli ohrozit její kmen. Musíme projít rituálem dočasné očisty. To se nezdá být problém, protože šamanka nás pouze rituálně postříká speciální tekutinou. Zdá se, že to jakž takž funguje – příznaky se zmírňují, některé dokonce mizí. Zásoby tajemné tekutiny se ale tenčí. Budeme si muset pospíšit, abychom přinesli mízu a pomohli jsme tím šamance z kmene Mawe uvařit lék, který by nás uzdravil úplně.
Následující den, hned po ránu, nám šamanka z kmene Unů zapíchá jehlice do míst, kde najdeme kusy mapy. Pět bílých jehlic označuje místa, kde můžeme během dne najít kusy mapy. Jedna jehlice je černá – tam máme jít až v noci.
Jdeme se tedy pokusit získat kusy mapy. Mapa je rozdělena na 18 kusů a je skryta celkem na šesti místech. Každé místo má své specifikum: Na vysoký strom jsme museli vyšplhat po laně; kus na větvi mezi stromy jsme se museli pokusit shodit šiškami; jiný kus jsme získali výměnou za kouli, kterou jsme museli vodou ze studánky vyplavit ze dna sklenice; jiný kus jsme museli vyhrabat na poli či dojít si pro něj po laně.
Večer se na rybníce objevily poslední tři kusy mapy. Každý tým vyslal dva zástupce, kteří doplavali pro kus mapy osvětlený jinou barvou.
Bylo to náročné, ale podařilo se nám získat celou mapu. Už tedy víme, kudy jít ke Stromu. Ke Stromu ale vždy chodí nejstatečnější bojovníci. Kdo z nás to tedy je? Následující den se proto konal velký turnaj bojovníků, který měl určit, kdo bude moci získat mízu ze Stromu. V turnaji se soupeřilo v přetahování lanem, zapamatovávání předmětů či vkládání obrysů do forem poslepu a stavění věže z kostek. Obratnost prověřilo podlézání překážky s lžící s míčkem v ruce, přesnost zase vybíjení protivníka míčky. Vytrvalost je ctností každého bojovníka, proto by měl umět udržet co nejdéle na hlavě a těle několik kelímků naplněných vodou. Královskými disciplínami bylo natahování bungee gumy co nejdále a souboj bojovými kladivy. Z turnaje vzešli čtyři nejudatnější bojovníci – ti budou na následující cestě moci získat mízu z posvátného Stromu.
Při kreativním zastavení následujícího rána – tentokráte malujeme hennou – se jedné z vedoucích najednou začnou po celém těle objevovat fialové fleky – stejné, jaké jsme si my všichni přinesli z vesnice Mawe. Ale má jich mnohem více a mnohem tmavší. Trvá to jen chvilku, než začne vykašlávat krev. Po pár minutách kolabuje na lavičce a i přes veškerou péči našeho zdravotnického týmu po několika desítkách minut umírá. V tichosti její tělo odnášíme do posvátného kruhu a předáváme ho do rukou šamanky, která se postará, aby se její duše po smrti ubírala správným směrem.
Všichni si uvědomujeme vážnost a naléhavost situace a tak se s lehkou panikou v očích balíme na cestu a co nejrychleji vyrážíme na cestu za Stromem.
Po cestě potkáváme Strážce, u kterých musíme splnit úkol – střelba z luku, abychom za odměnu dostali vodu, kterou budeme potřebovat na zalití Stromu. O kus cesty dále potkáváme dalšího Strážce, který nám za splnění úkolu s rozmotáváním nitě dává svitek, na kterém je naznačeno, jak má proběhnout rituál u Stromu. Také nám sděluje, že míza se může získat pouze týden před tím, než se měsíc ztratí, brzy ráno. To je tedy zítra – musíme si pospíšit.
Kus před cílem narážíme na černě oděné postavy – Koty. Musíme je porazit v souboji, abychom mohli jít dál. Naštěstí máme statečné bojovníky, kteří se Kotů nebojí, po krátkém souboji je tedy porážíme.
Zbývá už jen projít bludištěm, díky čemuž získáme užitečné rady ohledně Strážců Stromu, kterým musíme splnit přání, abychom mohli projít ke Stromu. Pak už přicházíme na místo, kde přenocujeme.
Ke Stromu vyrazíme brzy ráno. Cestou potkáváme Strážce Stromu. Protože ale víme, co na ně platí (jednomu musíme zazpívat, jinému zazvonit, další by si přál něco dobrého… a další pomyšlení), není to pro nás žádná překážka.
Přicházíme ke Stromu. O Strom je opřená mrtvola – kostra s deníkem v ruce. Dle deníku poznáváme, že mrtvola je pravděpodobně otec našeho vědce, vůdce původní expedice. Z deníku se rovněž dozvídáme, že ostatní členové expedice jsou již mrtví a on sám umírá. Vypadá to, že za jeho skon mohou Kotové.
Jsme zklamaní, že se s členy původní expedice již nesetkáme, ale dlouho nezaváháme – situace je vážná a my musíme splnit úkol, který nám dala šamanka. Dle nákresu se chytneme za ruce a utvoříme kolem Stromu kruh. Čtyři bojovníci zůstávají vně kruhu a foukačkami prostřelují vaky s mízou. Až poté, co se první kapka mízy dotkne země, může jeden z bojovníků vstoupit do kruhu a mízu nabrat do připravených nádob. Mízu se nám podařilo získat bez obtíží. Vzhledem k tomu, že Strom umírá, vykopáváme ještě sazeničku pro nový Strom a vydáváme se na cestu zpět.
Šamanka z kmene Unů nás vítá s nadšením – šamanka z kmene Mawe je již na cestě, máme prý začít připravovat lektvar bez ní, dokončíme ho pak společně. Příští den proto věnujeme shánění ingrediencí – není to ale tak jednoduché – potřebné ingredience jsou vždy zašifrovány, musíme teda nejdřív vyluštit šifru, abychom věděli, jakou ingredienci na daném stanovišti hledáme. Voda, cukr, citron, mléko, skořice, med a další. Všechno i přes těžké šifry a nepřízeň počasí získáváme.
Šamanka z kmene Unů bohužel musí nečekaně odjet, zvolí za sebe ale šikovnou zástupkyni, která se hned druhý den setkává se šamankou z kmene Mawe a společně připravují lektvar.
Přicházíme k táborovému ohni, kde již jsou obě šamanky, abychom jim pomohli dokončit lektvar a abychom společně přidali poslední a nejdůležitější ingredienci – mízu ze Stromu. Lektvar je tedy hotov. Aby lektvar správně působil, je třeba ho pít na speciálním obřadním místě. K tomuto místu musíme dojít poslepu.
Vyrážíme tedy po týmech, poslepu, vede nás týmový vedoucí. Proplétáme se mezi stromy, podlézáme spadlé větve, překonáváme příkop či tunel, podlézáme síť a přelézáme lanovou překážku. Přeskočit příkop plný vody už byla poslední překážka. Konečně přicházíme na místo. Už z dálky slyšíme rytmické zvuky bubnů a ostatních nástrojů. Sedáme si do kruhu mezi ostatní. Stále nic nevidíme. Postupně nás odvádějí do šamanské chýše, kde nám opět vrátí zrak a šamanka z kmene Unů nám dá napít lektvaru. Šamanka z kmene Mawe nám ještě poví několik moudrých slov, například o tom, jak v příběhu, který jsme právě prožili, můžeme hledat paralely ke všednímu životu.
Poté se vracíme do kruhu, teď již vidící. Dostáváme hudební nástroj a přidáváme se k rytmické hudbě. Když i poslední z nás – včetně vedoucích – se vrátil zpátky do kruhu, rytmická hudba náhle ustává. Přichází obě šamanky a náš profesor jim říká, že Strom umírá a že jsme přinesli sazeničku, kterou bychom mohli zasadit právě zde. Šamanka z kmene Mawe je potěšena a okamžitě souhlasí. Strom sází čtveřice nejmladších táborníků.
Vracíme se zpátky do tábora, kde nám naši kuchaři připravili slavnostní hostinu – povedlo se nám rozluštit (v návaznosti na původní expedici) záhadu dlouhověkosti místních kmenů, nalezli jsme členy původní expedice a navíc jsme se všichni uzdravili ze zákeřné nemoci – to rozhodně stojí za oslavu!