Letos jsme byli nováčky a naše dvojice ve složení Vojta D. a Štěpán C. tak věděla pouze nějaké informace od loňských absolventů Karla B. a Petry S. Na místo jsme dorazili po vlastní ose v limuzíně s řidičem Karlem okolo sedmé hodiny večerní, pro ustlání jsme měli v tělocvičně rekreačního centra nedaleko Suché Lozi u Uherského Brodu stále dosti místa. Čtěte reportáž z účasti členů Statku na letošním Z3V.
Postupem času jsme se dozvěděli informace o startu, letos bude v pět hodin ráno. Trochu zklamaní, i když očekávaně, jsme se uložili ke spánku.
V pět ráno jsme se dozvěděli polohu prvního stanoviště u pramene Smraďačka a po patáliích s mapou jsme dorazili, pozici nevím. Nicméně zde byla šifra, kterou jsme nerozlouskli, takže již tady jsme získali hodinu penále, s radostí jsme ale razili dále. Před námi stál vrchol Velký Lopeník na hranici Česka a Slovenska.
Při stoupání do tohoto vrchu jsem měl největší osobní krizi závodu, málo energie a nedostatečné vyspání se zavinilo své. Do kopce nás předběhlo asi 6 týmů a to taky nebylo ku prospěchu. Nahoře jsme však zjistili, že jsme stále v první třicítce ze 72 týmů, tak jsme byli spokojeni. Po splnění několika nízkých lanových aktivit (klasika) jsme pokračovali dále.
Zvolili jsme trasu po státní hranici, protože pro dosažení vrcholu Dužník (druhý vrch) na slovenském území, nám přišla nejoptimálnější. Znamenalo to drsné klesání do údolí, ale zase jistotu značené patníkové trasy. V údolí jsme z hranice odbočili a po jistých patáliích jsme po dalších asi dvou hodinách nalezli vrchol Dužníku, a o několik pozic v průběžném pořadí jsme si polepšili. Zde byl vykutálený úkol s nošením vajíčka na pinpongové pálce a jeho předáváním kolegovi, jedno rozbití vejce nás stálo nějaké minuty, ale nebylo to katastrofální.
Čekala nás další pochodová etapa vcelku dlouhá, po slovenském venkově. Cestou jsme narazili na staženou krávu za plotem, na telata pasoucí se na skládce a chlupaté irské voly. Převýšení bylo menší, tak bych tuto část trasy přirovnal k jedné z nejlepších. Vedla nás zelená značka, ale po odbočení jsme šli po cestě, která ve skutečnosti neexistovala, proradná mapa to tak během závodu zkoušela několikrát. Nicméně stanoviště u potoka jsme nalezli, s naší nejlepší průběžnou pozicí – 14. místo.
Brodit podél vyznačeného provázku by nebyl problém. Ovšem, pokud bych nebyl obtěžkán dvěmia batohy, páč Štěpán přeručkoval po větvi. Zkrátka jsem se namočil, suché spodky a suché ponožky pomohly, takže se dalo komfortně pokračovat. Čekal nás asi nejkrutější a nejriskantnější výstup, zpětně hodnoceno jsme cestu volili dobře. Ale měl jsem kvůli volbě trasy značné pochybnosti o úspěšném nalezení vrcholu Jelenec.
Začalo se stmívat, když jsme po čtyřech dolezli podél patníků státní hranice a rozpadlého telegrafního vedení k vojenskému objektu na Jelenci. Stará, ve tmě hrůzu budící rozhledna, měla pro nás zajímavý úkol. Skok z rozhledny do lanovky a lezení po síti dole. Po hodinové čekačce jsme za silného větru skočili ve dvojici dolů a Štěpán si zamotal nohu do sítě :D, takže letěl skoro vzhůru nohama. Pár sekund volného pádu při skoku do prázdna rozproudilo naši krev. Jedna s nejlepších aktivit. Konec dobrý, všechno dobré. My ale ještě nekončíme. Při odchodu jsme se pohybovali na 19.tém místě.
Klesání, klesání, naštěstí jen klesání do předposledního stanoviště. Cesta bezproblémová, po značené trase jsme se dostali k rybníku Žabka a počali plnit úkol s kánoí. Jakýsi vodní víceboj – slalom – vysazení háčka – dotyk stavidla, a nejtěžší – prohození se na lodi na vodní hladině, naštěstí vše jak mělo být. Čas jsme měli také slušný, a dokonce jsme se poté podepsali na pamětní plaketu.
Jdeme do cíle, bude zelňačka, to byly jediné myšlenky, které se nám linuly hlavou při poslední štaci. Necelé dvě hodiny cesty po silnici udělaly své, dorazili jsme na základnu znaveni. Tam nás čekala ještě střelba ze vzduchovky, Štěpán trefil, já ne. Dorazili jsme osmnáctí, po zahrnutí penalizací 24. Před desátou večer. Asi sedm hodin po vítězných běžcích :-). Polovina týmů odpadla. Tak jsem celkem rád za tuto zkušenost.
PS:A musím říct, že jsem zelňačky snědl tři talíře večer a navrch jeden k snídani.
Vojta.
A pár poznámek pohledem hlídky 21:
- Cesta vlastní limuzínou ^^ byla letos o mnoho pohodovější a méně stresovější, ubytování logisticky náročnější, start ještě pozdější, mapa proradnější, trasa náročnější, počasí přívětivější, cílová polévka vydatnější.
- A odnášíme si poznatek, že síla naší Brusnicové hlídky není v rychlosti, ale ve vytrvalosti, což se letos nemohlo projevit, neboť počasí bylo po celou dobu přívětivé a většinu hlídek zdolala spíše délka trasy.
- A druhým poznatkem je, že Bílé Karpaty nám prostě nesvědčí a ačkoli jsme měli nejaktuálnější mapu ze všech aktuálních, dělala si z nás šprýmy a cesty reálné nebyly v mapě značené, nebo naopak, cesty zanesené neexistovaly ve skutečnosti či se vyskytovaly rovnou ve čtyřech rovnoběžných exemplářích :D. A tam, kde jiné hlídky neohroženě volili trasu správnou, nás cesta zvolená vedla kamsi pryč, a jinudy, a jinam.
- Trasu jsme si však s veškerým jejím převýšením a délkou vychutnali celou, jen jsme nestihli navštívit poslední dvě stanoviště, což je škoda, protože lanovku bychom si určitě užili, ale přijít do cíle o čtyři hodiny pozdě, tj. ve čtyři ráno se nám moc nechtělo. Nevadí, příště bude líp!
Petra.