Od neděle 29. června do neděle 13. července 2008 se konal letní zážitkový pobyt Jizerská rána 2008. Náš příběh se odehrával v okolí Raspenavy ke konci 14. století. O té jsou první zmínky okolo roku 1343 a morová rána, kterou budeme v našem příběhu používat, se objevila v této oblasti sporadicky okolo roku 1350 (v Jizerkách jako takových ani moc lidí nezemřelo).
Léta Páně 1351
Kousek od Raspenavy, byla kdysi dávno, nyní již zapomenutá víska Lomnice. Slunce zapadalo do vod místního potoka mnoho klidných jar i podzimů až do onoho osudného roku L.P. 1351. Jednoho dne, nyní už nikdo neví, jak a proč ve vsi vypukla neznámá choroba, později klasifikovaná jako mor.
Jediným obyvatelem, který se nenakazil, byl místní dobrodruh a hledač pokladů Radovan Živola. Ne že by byl odolnější než ostatní, ale přes veškeré otcovo vyhrožování a matčiny prosby trávil většinu času ne v rodné chalupě, ale v divokých hvozdech Jizerských hor, takže s nákazou nepřišel do kontaktu. Když se po jedné ze svých dlouhých cest vrátil domů, našel vesnici už v dezolátním stavu. Někteří již zemřeli, spousta projevuje příznaky neznámé choroby. Radovan do vesnice nevešel, ale vesničtí starší ho křikem přes potok vyslali s úkolem zachránit ty, kteří zatím nezemřeli.
Radovan, bezradný proti této neznámé chorobě, vyhledal pomoc lékaře v Raspenavě. Tento „medikus“ trávil většinu času v lesích okolo Raspenavy, kde sbíral své bylinky pro masti a medikamenty, takže se s Radovanem vcelku dobře znali. Pověděl tedy Radovanovi, že jediná věc, která může vesnici zachránit, jsou lístky malé rostlinky Nesmrtelníku lékařského. Bylinky, která má moc vyléčit všechna lidská trápení. Co on ví, tak místní šlechtický rod Biebersteinů jednu tuto rostlinku má v držení, ale zadarmo určitě lístky nedá.
Tady už byl Radovan doma. Ne, že by pověstem a babskému tlachání věřil, ale tonoucí se i stébla chytá, takže se rozhodl zjistit, co je pravdy na legendě o obrovském diamantu (snad dokonce jako dům velkém), který se má skrývat kdesi v hlubinách hor. Podařilo se mu získat půlku mapky, která má k údajnému pokladu vést a vydal se do Hejnic, kde údajně v místním klášteře má být uložena druhá polovina.
Cestou jej však ve vidině možného lupu přepadávají loupežníci a zabijí. Veškerá naděje je ztracena… a vesnice vymírá… Tedy alespoň tak o tom mluví historie…
O pár set let později přicházejí z Jizerských hor zprávy o nalezištích drahých pokladů nedozírné ceny a první prospektoři se vydávají na svou cestu. Někteří s glejtem krále, jiní pod rouškou tmy na vlastní pěst. Ačkoliv se Jizerské hory nestali nikdy velkým těžebním místem a nalezených kamenů bylo poskrovnu, legend o safírech velikosti lidské pěsti případně loukách hluboko v horách, kde lze sbírat drahé kameny přímo ze země, vždy kolovaly po okolí a šířili se po České zemi.
Současnost
Účastníci ve vlaku dostávají motivační texty, které je představují buď jako Členy Akademie Věd České republiky, kteří přijíždějí do Jizerek za regulérním historicko-geologickým výzkumem, nebo jako hledače pokladů, kteří chtějí zjistit co je pravdy na místních legendách (a přitom se trochu obohatit). Součástí obou průvodních dopisů je legenda o Velkém Diamantu (ano, tom diamantu, který šel hledat Radovan). Obě skupiny doráží do tábora, který představuje výchozí bod pro hledačské skupiny. Jelikož je poslední výspou civilizace, není zde důležité, kdo je kdo, ale všichni si musejí do jisté míry pomáhat, aby ve zdejším drsném podnebí přežili.
Druhý táborový den, během rýžování safírů v potoce nacházejí účastníci kus od brodu kostru mající u sebe prázdný, již značně zrezivělý tubus. Kostra samozřejmě patří Radovanu Živolovi, který zde byl zabit a nikdy nepohřben.
Večer se čte legenda o tom, jak se do Jizerských hor vydal nějaký šlechtic se svým zbrojnošem hledat nová, neznámá zvířata, z nichž chtěli některé dát jako dar císaři. Protože si nenajali místního průvodce, dostali se do míst, kam nikdo normálně nechodí a po návratu hlásili nalezení neuvěřitelných zvířat. Nikdo později nebyl schopen jejich nálezy potvrdit. Legenda se najednou stává skutečností… Po návratu ze hry se tábor mění – stále slouží jako základna hledačů pokladů, akorát je posunut o nějakých pár set let do minulosti.
Účastníci, byť se dostali do minulosti, pokračují v hledání pravd o drahokamech v Jizerkách (a hledání drahokamů samotných). Další den se během program setkají s postavou, svým zjevem a tubusem u pasu nápadně připomíná včera nalezenou kostru. Je to samozřejmě Radovan Živola, který právě jde do Hejnic (na setkání se svou smrtí). Řekl, že je z vesnice, která potřebuje pomoc a zda ho nemůžeme kousek doprovodit. Následovali jsme ho i proto, že by mohl mít informace o nových nalezištích drahých kamenů. V místě kde byla nalezena kostra, se na Živolu vrhli loupežníci a smrtelně ho ranili. Radovanovi už bohužel nebylo pomoci. Jeho poslední slova byla „zachraňte vesnici“. Při jeho prohledání jsme našli v tubusu půlku mapky, avšak loupežníci by se mohli vrátit, tak musíme prchat…
Měli bychom se vypravit do Radovanovi vesnice, abychom alespoň oznámili jeho smrt, případně splnili jeho poslední přání a vesnici opravdu zachránili. Cesta do vesnice není dlouhá, nicméně plná nepříjemných překážek, takže chvíli trvá, než se tam dostaneme. Na místě nacházíme pouze mrtvoly vesničanů, protože nemoc postupovala rychleji, než kdo čekal. Vesnici se nám už zachránit nepodaří. Problém je, že při prohlížení vesnice, se někteří táborníci nakazili onou neznámou nemocí a začínají se na nich objevovat první příznaky (divné černé tečky na rukou).
Účastníci sami onemocněli a jsou v situaci, ve které byli chvíli před nimi vesničané. Nějaký náhodný kolemjdoucí (babka kořenářka) jim poradí, aby se šli zeptat místního medikuse, ten že jim možná poradí, protože to je muž zkušený a s všelijakým neřádstvem co lidi trápí si poradit umí. Medikus je sice zkušený, nicméně chorobu vyléčit neumí. Účastníci se tedy dostanou tam, kde byl Radovan když ho zabili loupežníci – znají legendu o Velkém Diamantu, vědí o knížeti s „Nesmrtelníkem lékařským“ a mají půlku mapy. Mají ale také problém, protože jsou sami nakaženi a na některých už se nemoc začíná projevovat. Nepustili by je tedy do města. Tenhle problém však ještě medikus zvládne, a když mu nasbírají některé vzácné byliny, je ochoten jim vyrobit lék, který nemoc zpomalí a na čas odstraní vnější příznaky (a taky nakažlivost). Vybavení tímto lékem, konečně mohou všichni vyrazit do kláštera v Hejnicích.
V Hejnickém klášteře se potkávají s mnichem, který jim vysvětlí, že zde v místní knihovně sice byla svého času uložena druhá půlka mapy, ale že před mnoha lety, v momentě kdy jeden mnich opouštěl klášter, vzal si ji sebou (bezpochyby pro to, aby našel tento diamant a obohatil se na něm). Jediné co jim mnich poradí je, že ho naposledy viděli u Krokodýlí sluje. Cesta tedy vede dál. Mnich druhou část mapy ukryl do studny, k níž vede dlouhá cesta přes horské štíty.
Účastníci konečně drží v rukou obě části mapy a vydávají se podle ní do hor. Světe div se, ale na jejím konci je skutečně onen drahokame neuvěřitelné velikosti! S nadějí na vyléčení jdou konečně za posledním členem šlechtického rodu, který má mít zázračnou bylinu. Kníže je přijme, leč když dojde na lámání chleba (na koupi Nesmrtelníku), táborníci od něj dostanou jen uschlou bylinu v květináči, která uschla již za jeho děda a nikdo neví kde hledat další. Zdá se, že je konec všech nadějí… Nemoc postupuje táborem a všichni chřadnou.
Účastníci ale dostávají během programu několik nápověd na vyluštění šifry, kterou obsahuje druhá část mapy (ukryl ji tam onen mnich, který chtěl zázrak předat i dalším lidem, ne však komukoliv). Naštěstí se podařilo šifru rozluštit a zjistilo se, že vede k zázračné ikoně… naděje ožívá. V posledním vypětím sil docházejí na místo kam ukazovala šifra a nacházejí obraz. Při pohledu na něj se jim zjeví dva andělé a očistí je od nemoci…
Coby se stalo:
Při neúspěšném rozluštění šifry na konci tábora by všichni nemoci podlehli – poslední táborovou noc bychom vystrojili pohřeb.
Jaká byla Jizerská rána:
Letos poprvé si táborníci mohli v první den sami nastavit pravidla a režim, kterým se budou po čtrnáct dní řídit. Stejně tak poprvé se upustilo od tradičního bodování a od stálých týmů – mládež se rozdělila na každou hru do jiných skupin. Počasí letos celkem vyšlo, nepočítaje narychlo změněný závěr tábora.
Poděkování za povedený tábor patří hlavně hlavnímu vedoucímu Kubovi, Zdeňkovi, Denýšovi, Tomášovi, otci Dominikovi, Chůvě, Schimákovi, Jánošíkovi, Verče, Lucíšovi, Marťusovi, Pagemu, Laďovi, Ladě, kuchařkám Katce a Martině, ale především pak všem 28 účastníkům Jizerské rány. Těšíme se nashledanou!
- Fotky od Marťuse.
- Fotky od Schima a Verči.
.gif)
Tato akce se konala za přispění úřadu Městská část Praha 1. Děkujeme.