Tábor v roce 2006 se konal od soboty 1. do soboty 15. července 2006 na novém tábořišti v obci Radvanec u Nového boru v Lužických horách.
Po násilném zabrání indiánské půdy bílými, byli indiáni donuceni se vzdát a žít ve sběrných táborech, později jim byly přidělovány rezervace. Sběrné tábory byli většinou co nejdále od jejich domovského území, a to platilo zvlášť pro Apače, kteří kladli až do posledních chvil odpor a často utíkali. Posledním svobodným válečným šamanem byl Geronimo (čti esp. Cheronymo), Apač, kterému se podařilo odvést svůj kmen z rezervace a prchnout přes poušť do bezpečného horského údolí Sierry Madre. Jelikož byl nejstíhanějším válečníkem Západu, aby zbytek svého lidu zachránil (při chystaném pročesávání hor by je našli) vzdal se (4. 9. 1886) a žil dobrovolně v zajetí až do své smrti (17. 2. 1909). Indiánům, kteří se podrobili (vlastně všichni kromě těch svobodných v Madre, o které se už ale nikdo nezajímal) byli v rezervacích přiděleny farmy a postupně byl indiánský národ „kultivován“.
Náš tábor představoval jednu takovou apačskou rezervaci, kde Apačové žijí již delší dobu, farmaří a postupně zapomínají na své předky, kteří kdysi žili svobodně ve své zemi, na své rituály, děti musí navštěvovat bělošské školy a odumírá v nich svázání s přírodou. Příjezd táborníků byl vlastně deport skupiny Apačů ze sběrného tábora do rezervace. Postupně jsme začali nostalgicky vzpomínat na staré časy, obřady a slavné válečníky, začali jsme se znovu učit vyrábět si zbraně, chodit vítat slunce každé ráno, atd. Začali jsme vzpomínat na posledního svobodného válečníka Geronima. Od jeho dětství, až k tomu nejslavnějšímu útěku…
Táborníci se rozdělili do šesti apačských rodů, přičemž každý rod měl svého rodového náčelníka. Jména si zvolila následující: Aravaikové, Čirikávové, Čhikarljové, Meskalerové, Kojoteři a Nednijové.
Už více než pět let se žádný Indián nestal bojovníkem. My se však tajně vracíme ke starým tradicím a rituálům.
Z programu:
1. den – příjezd, táborníci jsou dovedeni modrokabátníky do rezervace, řeknou pravidla rezervace, staví se tábořiště, noční hra (nový indiáni jdou pro známky)
2. den – běžný den v rezervaci – Indiáni připomínají líné trosky; Šamanka se večer u táborové ohně rozlítí a snaží se vyvolat zpět bojovného ducha (své roucho při tom hodí do ohně a odejde)
3. den – vracíme se ke svým kořenům, budíme halekáním, medicinman při ranním rituálu vzpomene na Geronima. Běh na horu
4. den – odpočinkový den
5. – 6. den – indiánská praxe
7. den – Přepadení dostavníků, představení Škola malého stromu
8. den – Obřad nových bojovníků
9. den – stahování králíků, Geronimův šamanský tanec na skále
10. den – útěk z rezervace „Budeme žít v horách“ – hra se stanovišti
11. den – boj v soutěsce
12. den – na útěku, noční pochod…
13. den – ráno přicházíme do Sierra Madre, slavnostní snídaně
14. den – slavnostní táborák, epilog, scénky
Geronimo zemřel 17. února 1909 ve Fort Sillu. Když umíral, byl u něho syn Isthon a Juha, mladík, jehož život kdysi usmlouval se svou Mocností na vrcholku hory. Před smrtí Geronimo žádal, aby mu osedlali jeho oblíbeného koně a nechali ho čekat u stromu. Říkal, že si pro koně přijde tři dny poté, co opustí tělo. Nevěřili mu, kůň tam nebyl. Geronima pohřbili ve Fort Sillu na apačském hřbitově.
Dodnes se vypráví, že zanedlouho poté byly jeho kosti tajně vykopány a odvezeny kamsi na jihozápad – snad do Mogollonských nebo Čirikávských hor či hluboko do mexických Sierra Madres.
V roce 1913 svěřil Pancho Villa generálu Scottovi, že ví o „divokých“ Apačích v Sieře Madre. Poslední apačský nájezd na mexickou vesnici byl zaznamenán v roce 1934. Útočníci přišli ze Sierry Madre.
Apačská píseň umírajících sice uznává smrt a její nevyhnutelnost, Geronimova píseň však zněla jinak. Toto jsou poslední slova, která zpíval na smrtelném loži:
O ha le,
O ha le,
čekám, až přijde změna!
Někteří Apačové tvrdí, že Geronimo se nikdy nikomu nevzdal. Ani smrti.
Tento tábor se koná za finanční podpory Městské části Praha 1.